Výpravná kniha Pan Moravanka mapuje uměleckou i životní cestu Jana Slabáka


Kapela Moravanka byla a je fenoménem, který pomohl zpopularizovat moravský folklór u nás i ve světě. Jen těžko bychom hledali na naší hudební scéně jiné těleso, se kterým by se na první poslech pojila radost, dobrá nálada i přátelská atmosféra soudržnosti a moravské vzájemnosti tak jako s Moravankou.

Dechová hudba Moravanka přitom rozhodně nebyla uskupení okresního formátu, složené z nadšených amatérů. Tvořili ji profesionální muzikanti, často absolventi Janáčkovy akademie múzických umění. V jejich čele pak stál kapelník Jan Slabák, který sám osmnáct let hrál ve Státní filharmonii Brno na prestižním postu prvního trumpetisty. Dokladem toho, o jak kvalitní kapelu lidové hudby šlo, je i úspěšná kariéra několika sólistů, kteří Moravankou prošli.

Výpravná kniha Pan Moravanka mapuje uměleckou i osobní cestu Jana Slabáka z malé moravské vísky Kelčany až na pomyslný vrchol, kterým bylo několikeré turné s Moravankou po USA a vydání desítek alb nejen u nás, ale i v NSR či v USA. Jeho bohatý život, včetně několika nečekaných profesních i osobních zvratů, je ilustrován více než tisícem obrázků, dobových dokumentů a fotografií ze soukromého archivu Jana Slabáka, z nichž mnohé jsou publikovány vůbec poprvé. Nechybí kompletní diskografie Moravanky ani rozhovor s manželkou Jana Slabáka Ivanou, která v Moravance zpívala skoro padesát let.

Ukázka:

Pane Slabáku, na co v sobě věříte?

Teď na konci života už to pouštím z hlavy, ale věřil jsem v jakousi poctivost, férovost a byl jsem dříč, velký dříč. To by vydalo minimálně na dva životy… V nedávném dokumentu České televize jsem také řekl, že jsem si nejvíc vážil toho, že jsem v životě nemusel nikdy nikde leštit kliky. V životě jsem nedostal ani korunu od sponzorů, nic, všechno to šlo jen z mé vlastní kapsy. Národ nás miloval a my jsme pořád hráli. Na našem posledním koncertě v Kyjově bylo tisíc lidí, a to už jsou nové generace, ty dřívější jsou všechny pod kytičkami. Celý život jsem tíhl spíš ke starším lidem a teď už pomalu nemám ani s kým jít na pivo. Také jsem byl dost osamělý, prodíral jsem se tím životem tak nějak sám.

Byl jste workoholik?

Ano, byl. A ve volném čase jsem ještě stihl postavit tři domy.

Dneska jste ve dvaaosmdesáti už definitivně penzista. Jste smířený s takovým životem?

Smířený? Už si dovedu představit, že budu žít bez muziky, protože všeho moc škodí. Nahráli jsme stovky písniček, absolvovali tisíce koncertů a skoro všechno to jsou moje skladby. Teď poslouchám jen rozhlas a stanici, kde běží pouze vážná muzika. Když se mnou nedávno dělali rozhovor ve Šlágr TV a měl jsem říct něco lidského ke konci Moravanky, mlčel jsem. Jen jsem řekl: „Jinak je to blbý.“ Víc už jsem nemohl, protože se mi hrnuly slzy do očí. Vždyť jsem tím žil padesát roků. Bude trvat, než na to všechno zapomenu a přestane mi to scházet…

Co vám dneska dělá radost?

Práce na vaší knížce, ze které jsem měl původně trochu obavy, ale teď mě docela těší. A hlavně mám co dělat. Doufám, že to bude trvat aspoň rok. (smích)

Vracíte se do rodných Kelčan, tedy malé dědinky u Kyjova?
Dnes už tam jezdím vlastně jenom pro víno. Spousta mých bývalých přátel tam už nežije. Občas zajdeme na místní hřbitov zavzpomínat a ten zbytek žijících známých čítá tak desítku lidí.

Je vám smutno, že už nikdy nebude žádný koncert?

O umění skončit jsem často diskutoval s Karlem Gottem, který už před lety přiznal, že tohle on umět určitě nebude. „To radši umřu na jevišti,“ říkával. Tak daleko jsem to ale nechtěl nechat dojít. Člověk by měl vědět, kdy odejít. Kdy to ještě uhraje. To je pak důstojný konec. V osmdesáti letech už vám zdraví tolik neslouží a každé vystoupení mě už unavovalo. To mě přimělo, abych uvažoval o konci kapely. Potom přišla pandemie, my koncertovali stále míň a míň, a bylo rozhodnuto. Nevěřil jsem ale, že skončit je tak moc těžké.

Smutno mi je hlavně po kolektivu, který v Moravance byl, ale po muzice ne. Rozumějte, byl jsem zvyklý na těžkou světovou muziku. Mám 277 zaregistrovaných skladeb, které jsem složil. Když mi dala OSA vyznamenání a vybrala mě mezi deset významných autorů, zavolal jsem jim, jestli si ze mě nedělají legraci, protože pro mě byli skladatelé Janáček, Debussy nebo Strauss. „Ne, ty jsi vybraný, je to podle žánru a kdo je tady v dechovce lepší?“ řekli mi.

Člověk už nemá takovou fyzičku a před posledními koncerty jsem si říkal: Vydržím, nevydržím? Taky jsem měl nemocného bubeníka, což je moc smutné, protože to je mladý kluk, táta od malých dětí a umírá. Poslední dva koncerty už hráli dva bubeníci, sehnal jsem dalšího, aby mu pomáhal. Bez muziky se nějak obejdu a když budu chtít, tak tady všechno mám a můžu si pustit desku. Co se týká psaní, nebaví mě psát do šuplíku. Z nakladatelů už stejně nikdo nechce nic dělat.

Moravanka odehrála skoro 8000 koncertů, zůstává po ní asi 90 nosičů s nahrávkami, kolem 600 skladeb i videozáznamy. Posloucháte nyní jako důchodce doma některé z desek Moravanky a vzpomínáte, rekapitulujete?
Pouštím si vážnou muziku. A pokud u jejího poslechu vzpomínám, tak na staré časy, kdy jsem hrál v brněnské filharmonii. Osmnáct roků! Teprve potom jsem se dal na kočovný život s Moravankou. Nikdy mi nevadilo hudební styly střídat. Bavilo mě hrát všechno, jak se říká, od Bacha po Vlacha. Držel jsem se pravidla: „Seš vyštudovanej muzikant, tak musíš umět zahrát všecko.“

Jakou hudbu máte nejradši?
Vážnou hudbu, dechovka to rozhodně není. Poslouchám vše, mám rád klasiku, kvalitní jazz a swing.

Kde vidíte budoucnost dechové hudby? Má v tuzemsku stále obdivovatele, přibývá jich?
Dechovka byla, je a bude. Lidová dechovka přetrvá stále, ale úroveň jde rapidně dolů. Dnes nemají kapely kde hrát, vystupují na hodech nebo zábavách po dědinách, koncertní činnost naprosto skončila. V posledních letech i Moravanka hrála na náměstích, a ne v koncertních sálech. Zatímco dříve jsme udělali za měsíc či dva, ale i padesát koncertů, v posledních letech jsme jich tolik měli za rok. Už to nebylo k uživení a i na školách je to znát.

Jak jste se seznámil se svou druhou manželkou Ivanou, která se stala dlouholetou konferenciérkou a zpěvačkou Moravanky?

V době, kdy jsem byl ještě u filharmonie a kapela se teprve vyvíjela, měl jsem ji jako koníčka, naše koncerty uváděla herečka Katka Kalendová; později se stala druhou ženou Přemka Podlahy a dělala s ním televizní Receptář. A i ona občas potřebovala vystřídat, což se mi stalo svým způsobem osudným. Kdosi mě totiž upozornil na absolventku brněnské filozofické fakulty Ivanu Soukalovou. A já zjistil, že je to ta brněnská televizní hlasatelka, která se mi vždycky tak líbila. Bohužel na obrazovce jsem ji už dlouho neviděl. Jak jsem se pak dozvěděl, byla z ní odstraněna pro politické postoje svých rodičů v roce 1968.

A tak když jsem hledal nějakou alternaci ke Katce, vzpomněl jsem si na tuhle sympatickou děvuchu a zavolal jí. Ivana doma nebyla, telefon vzala její matka. Ivaně pak prý vyřídila můj vzkaz takhle: „Volal ti nějaký Slabák z nějaké »prdlavky«, tak říkali dechovce, abys s nima jela na vystoupení do Milotic.“ Samozřejmě, že takováto anonce na Ivanu moc velký dojem neudělala – vůbec nevěděla, o co vlastně jde. Spolupracuje prý s beatovým souborem Junior Speakers a dechovka není hudbou jejího srdce, vzkázala mi. Vystoupení v Miloticích však bylo pevně sjednané, Katka tam pro zaneprázdnění v divadle rozhodně jet nemohla, nezbývalo mi tedy než Ivanu přesvědčit, že si s námi žádnou ostudu neutrhne a že se jí u nás bude určitě líbit.

A přesvědčit ji se vám podařilo.

Ano, podařilo. (smích) Ivana s námi vyjela – a už nás neopustila! Naše muzika ji nadchla. Vzpomínám si, jak za mnou tenkrát po představení přiběhla celá rozzářená: „To není dechovka, to je koncertní kapela, která má úžasný šmrnc!“ gratulovala mi. „Strašně se mi to líbilo! Vy jste totiž i moc prima parta… moc jsem se bavila!“ Právě na tomhle zájezdu zapomněl Pepík Wenzl doma trombon a musel si ho vypůjčit od známého místního kapelníka strýčka Zbořila. Ten nám ovšem přinesl nástroj, který připomínal pověstnou troubu z Jericha: nejen tím, jak vypadal, ale i jaké prapodivné zvuky vydával. Což se samozřejmě neobešlo bez vtipných komentářů a glos. Když nebyla Ivana na pódiu, stála za portálem a nemohla se udržet smíchy, jak to s ní šilo. Už tenkrát jsem ji se zalíbením pozoroval, obdivoval ji, jak jí to ve slováckém kroji sluší, že je od rodilých slováckých žen k nerozeznání. Padla mi zkrátka do oka i do srdce. A byla i muzikální, zpívala ovšem bigbeat. Když jsme jeli z koncertu, popíjelo se a najednou ona začala zpívat s námi. A chlapi říkali: „Slyšíš ji, ona perfektně zpívá.“ Tak tam jsem ji poznal i jako zpěvačku. Vůbec jsem nečekal, že by mohla tak úžasně zpívat. A ona mi celý život vyčítá, že dělala dvě práce za jeden honorář. (smích)

To jste už byl rozvedený, že?

Byl, takže nic nebránilo tomu, abych se začal Ivaně dvořit. Ona se tomu nebránila a náš vztah slibně pokračoval – až přerostl rámec přátelství a stal se celoživotní láskou. Vzali jsme se 22. července 1976.

S Moravankou jste byli stále na cestách, kdo vám hlídal syna?

Se synem nám pomáhali dědeček s babičkou, Ivanini rodiče. Bydleli v paneláku v Kohoutovicích a když jsme odjeli, sbalili tašky a jeli k nám. A když bylo ještě víc zle, tak byl Honzík v hájovně tady kousek od nás. Klukovi jsem hodně dlužen a dceři taky, moc jsme s nimi nepobyli. Nikdo mi to nevyčítal, jen já sám sobě, že jsem s nimi byl málo.

Už přes sedmačtyřicet let je Ivana nejen mou manželkou, ale i spolupracovnicí a oporou, zvlášť v dobách nelehkých. Jako všechno na světě, dokáže být i manželství někomu peklem, jinému rájem. A já jsem šťastný, že pro nás se stalo tím druhým.

Hrají vaše děti na nějaký hudební nástroj?

Dcera Kateřina z prvního manželství je vystudovaná kunsthistorička. Trochu hrála na klavír, ale do lidušky nechodila. Vystudovala filozofickou fakultu a začala dělat hlasatelku v televizi, v krajském vysílání. Jako Slabáková, pak byla provdaná Majerová a teď je Fuksová. Nyní pomáhá manželovi s firmou.

Syn Jan chodil k bubeníkovi učit se hrát na bubny. Je docela šikovný, ale má zábrany. Nechal jsem mu nechal ušít vestu, že to zkusí s Moravankou, ale nedopadlo to. Má s kamarády takovou funky kapelu.

Vystudoval gymnázium a pak dělal školu pro podnikatele, má titul Bc. Teď dělá v exekutorské firmě. Svobodný není – to mě zase pěkně vytočil. Měl přítelkyni, deset roků spolu bydleli a pořád nic. Pak se vzali 8. srpna, že prý je to šťastné datum, a 5. ledna byla pryč. A my dodnes nevíme proč. Ona se tam chovala, jako by ten dům byl její, a v lednu utekla. Děti neměly. Akorát mi zkazili psa, kterého jsem zaplatil. S vlčákem spala v posteli, takže to rozhodně není hlídací pes. Teď má syn přítelkyni z Lysic, která má dvě děti. Bydlí napůl tady a napůl tam. Ale co, nebere drogy, nepije… jsem rád, že je takový, jaký je.

Nemrzí vás, že taky nedělal hudbu?

To víte, že mrzí. Hraje v kapele na bicí. Zkoušel taky trumpetu, ale to je holt složitější. Rozhodl se, že se zaměří na modernější hudbu.

On má v sobě rytmus jako hrom, má talent, ale prostě nechce hrát z not, že ho to plete. Říkám mu: „Jak tě to může plést, bez not není muzika!“

Jak ho to může plést? Kdyby mě zavolali do opery na záskok, co bych tam bez not dělal? Jednou se pamatuji, hráli Turandot, nějaký Ital to nastudoval a když bylo představení, trumpetista, co to hrál, onemocněl. Tak zavolali Slabáka. V životě jsem ty noty neviděl, ale stejně jsem to vystřihl. Dirigent se na mě obracel a když to skončilo, šel na ředitelství: „Kdo to tam hrál tu trumpetu a proč to nehraje pořád?“ A to jsem to hrál poprvé a z listu.

To víte, manželka se taky za ty roky nedonutila naučit trochu více té hudební teorie. Spoléhala na hlas, slyší dobře, má výborné rytmické cítění, ale je to trošku cikánština. Musí to napřed odposlouchat a pak je dobrá.

Jak vás vůbec napadlo založit vlastní dechovku?
Ale mě něco takového nikdy nenapadlo, žádnou kapelu jsem zakládat nechtěl! Dostal jsem to jako úkol od tehdejšího hudebního redaktora Československého rozhlasu Brno, muzikanta Ladislava Kozderky, tatínka Vlaďky Kozderkové. V rozhlase měl na starosti taneční muziku, dechovku, ale i takové soubory, jako byl Orchestr Gustava Broma. Sám měl dva soubory, jeden malý se jmenoval Brněnka, druhý větší Melodie. Taky jsem u něj hrál a naháněl mu mladé muzikanty. Jednou, 13. prosince 1971, jsme si zašli na pivo a přišla řeč i na dechovku. Říkal, že by se mělo něco udělat s tou starou klasickou dechovkou, kterou v Brně představovala Antošova dechovka a Strouhalova sedmička – hrály většinou jen orchestrální skladby ještě z dob Rakouska-Uherska, žádný zpěv. Bez velkého přemýšlení jsem mu řekl, že bych věděl, jak to udělat. „Sáhl bych do folklóru,“ říkám. On na to: „Jak to myslíš? Napiš mi to.“ Tak jsem mu to napsal, on si to přehrával a říká: „Víš co, zkus to. Napiš to do partitury a zkusíme to.“ Vyšel jsem z lidového folklóru a dal mu zbrusu nový kabát – byla to zkrátka slovácká dechovka, jaká se hraje u nás doma na Kyjovsku. Tak jsme začínali, pro mě to byl vlastně úkol. Zapletl jsem se do toho jako autor, ale že bych uvažoval, že budu kapelníkem, to vůbec ne. Ale tak moc jsem se toho zamotal, že po šesti letech už to nešlo dělat současně s filharmonií a musel jsem z ní odejít.

Panovala tehdy mezi dechovkami velká konkurence?

Za naší éry ne. Moravanka rychle vylétla, byla hodně v popředí. Až teprve po nás vznikaly další dechovky. Ve své době jsme byli jediní a pro ty ostatní »vzorek«. Vzorem byla i forma, kterou jsem vymyslel – později začali různí aranžéři psát jako já. Moravanka tedy žádnou velkou konkurenci necítila, zejména pokud šlo o koncertní činnost. Dnes je to horší. Jenom tady na Moravě je spousta našich epigonů, v podstatě v každé dědině.

Kde Moravanka brala potřebnou inspiraci?

Hlavně u mě. Lidé nás nasměrovali. Rád bych tvořil i jinou hudbu, ale to od nás posluchači nechtěli.

Zpočátku jste ale nehráli jen dechovku, že?

Nejdřív ne. Chtěl jsem hrát všechno, mít kapelu, kde se vybouřím. Koupil jsem dokonce i malé varhánky, obstaral aranžmá na taneční věci. Přijeli jsme na tancovačku, hráli lidovky a všichni se mohli zbláznit, jak se jim to líbilo. Pak jsme přehodili nástroje, přidaly se varhany a – nic. Ze sálu se začalo ozývat: „Jděte s tím někam, my chceme Moravanku!“ Takže jsme varhany zase uklidili a jeli po té koleji, na kterou nás přehodili lidi. Zkrátka nás nasměrovali a skončili jsme u stylizovaného folklóru; jiné žánry od Moravanky se tenkrát zdaleka nesetkaly s takovým úspěchem. Když jsme se odchýlili od stylizované lidovky někam jinam, lidé říkali: „Slabák už nemá co hrát!“

Moravanka měla poměrně brzy velký úspěch. Překvapilo vás to?

Takový úspěch v tak krátké době opravdu nikdo, včetně mě, nečekal. Najednou nebyl na nic čas, jezdili jsme z koncertu na koncert a já musel stále rozšiřovat repertoár o nové skladby. Začali jsme točit televizní pořady a nahrávat desky, které měly nevídaný úspěch. A začaly problémy v práci. Musel jsem se rozhodnout, čemu dám přednost, zda filharmonii a své milované vážné hudbě, nebo Moravance. Po osmi letech na nátlak agentur i ministerstva kultury zvítězila Moravanka.

Na které období Moravanky vzpomínáte nejraději?

Určitě na úplné začátky, plné nadšení a euforie. Byli jsme mladí a švarní šohaji, plní elánu a radosti z úspěchů a dobré muziky. Těšila nás velká přízeň publika a našich fanoušků i fanynek. Zkrátka jsme si to opravdu užívali. Dokonce jsme byli ještě před koncertem schopni zahrát si fotbal s místním klubem, třeba právě v Marefách, kde bydlel náš trumpetista Jožka Polouček. Nejlepším fotbalistou našeho týmu byl vyhodnocen Jožka Černý a ještě vzápětí na koncertě zazpíval jako slavík. Prostě bylo to fajn, jako začátek všeho pěkného.

Miroslav Graclík / Václav Nekvapil

Jan Slabák – Pan Moravanka

Formát: B5 (165 x 240 mm)

Počet stran: 536

Cena knihy: 599 Kč

ISBN: 978-80-277-4040-6

Výpravná kniha Pan Moravanka zde: https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/jan-slabak-pan-moravanka-609926973

Foto: MV knihy / Knihy Dobrovský

Čtěte dál …

Fantastická parta míří do českých kin. Rodinný film o odvaze, představivosti a bezpodmínečném přátelství od tvůrců Ferdinanda a Rio 2 bude mít premiéru 25. 4.

Alfonso Quijote je 11letý chlapec s obrovskou fantazií. Jako správný potomek a legitimní dědic Dona Quijota stejně jako jeho pra, pra, pra, pradědeček neustále bojuje s monstry, které nikdo jiný nevidí. V boji proti zlu se on a jeho tři králíci spojí s dívenkou...

pokračovat ve čtení