Divadlo Roko
Strana 34
Mefisto se stalo značkou, se kterou se musí počítat, a proto získává v roce 1965 stálé angažmá v divadle Rokoko, kde se brzy poté poprvé společně představují Marta Kubišová, Václav Neckář a Helena Vondráčková. Ti s divadlem a rockovým Mefistem na následující tři roky spojí svou profesní dráhu.
„Jako divadelní elévka jsem potřebovala pevný řád a drezúru a těch se mi v Rokoku dostalo vrchovatě,“ vzpomíná Helena Vondráčková. „Už na samém začátku musel ředitel divadla Darek Vostřel mému tátovi slíbit, že na mne dohlédne, aby se mi v Praze nic nepřihodilo. A protože sliby plnil, stal se doslova mým osobním bodyguardem.“
A Václav Neckář k tomu dodává: „Mám pocit, že ti, kteří vytvořili soudobé televizní talentové soutěže typu Superstar, nechali hvězdy z těchto soutěží vzešlé napospas osudu. A to je špatný přístup, špatná diplomacie. Nás v Rokoku naštěstí nic takového nepotkalo. To by o nás dneska už nikdo nevěděl.“
Mefisto v Rokoku nehraje samo, ale v součinnosti s orchestrem Václava Hybše. Ten se pro Karla v počátcích skladatelské tvorby stává i dobrým rádcem a mentorem. „V divadle jsme se s Karlem sblížili a začali spolupracovat. Skladby, které bylo potřeba nahrát s velkým orchestrem, jsem pro něj většinou i aranžoval. V té době jsem hrál na trumpetu a Karel trval na tom, aby v té či oné skladbě zaznělo mé sólo. Například v Nechte zvony znít Marty Kubišové nebo v Gottově Vánočním stromu. Od začátku jsem mu radil, aby se naučil své písně aranžovat. Že mu je nikdo nezaranžuje lépe než on sám. Naštěstí na mne dal a naučil se to.“
Sláva Rokoka stoupá k nebesům. Karel zde skládá první svůj zásadní hit Stín katedrál, který skvěle zpívá Václav Neckář. Z divadla Semafor přicházejí Waldemar Matuška a dočasně pak i Eva Pilarová. Na kytaru hraje Zdeněk Rytíř, který se zanedlouho stane přítelem Heleny Vondráčkové.
„Rokoko bylo v té době důstojným konkurentem divadla Semafor a zásadně zformovalo český hudební showbusiness,“ hodnotí Michael Prostějovský. A dál jen potvrzuje Neckářova slova o tom, jakou péči tehdejší začínající pěvecké hvězdy v Rokoku dostávaly:
„Vše způsobilo spojení tří velkých V s divadlem spolupracujících. Vedle ředitele divadla Darka Vostřela to byli dirigent Tanečního orchestru Československého rozhlasu Josef Vobruba a televizní režisér Jaromír Vašta, kteří zformovali impozantní a skvěle fungující dramaturgický a tvůrčí tým. Dali si za cíl udělat ze zpěváků v Rokoku působících velké hvězdy tuzemské populární hudby, jejichž písničky se budou pravidelně vysílat nejen v rozhlase, ale i v televizi.
Svým adeptům od začátku vštěpovali, že musejí vědět, pro koho a co zpívají. A protože pracovali s nováčky, ve všem jim pomáhali,“ vysvětluje Prostějovský. „Darek Vostřel jim dával lekce herectví a učil je, jak se chovat na jevišti. Josef Vobruba jim zase v nahrávacím studiu ukazoval, jak stát u mikrofonu a jak na něj zpívat. Díky Vobrubovi se pak nové písničky takřka hned po svém nahrání uváděly ve vysílání Československého rozhlasu. A Jaromír Vašta je učil, jak se pohybovat v televizním studiu před kamerou.“
Strana 38
V roce 1966 Karel tráví v divadle Rokoko čím dál více času a přehrává své nové písně interpretům divadla. Takto vzniká i Depeše, napsaná pro Martu Kubišovou, jedna z nejvýraznějších Karlových skladeb vůbec. Marta Kubišová je navíc v té době na vrcholu popularity a vyhrává anketu Zlatý slavík.
Depeše však není v té době výjimkou. Karlova kreativita konečně propuká naplno a nalézá své uplatnění, následuje tak jeden hit za druhým. Vedle už zmíněného Stínu katedrál píše Karel pro Waldemara Matušku píseň Čtyři koňský kopyta a pro Václava Neckáře Stříbrnou flétnu nebo Tenhle bílej měsíc. Druhou jmenovanou skladbu s Neckářem nazpívá Karel osobně.
Není první, v níž zazní Karlův hlas. V té době už je posluchačům na singlu k dispozici Jaromírem Mayerem nazpívaná a Mefistem nahraná píseň skladatele Petra Hapky Temný stín. A dá se říct, že v obou případech se dnes jedná o raritní nahrávku, protože v budoucnu už Karel bude zpívat jen sporadicky a převážně na demosnímcích vlastních skladeb.
Anotace
Karel Svoboda – bohem nadaný skladatel, neúnavný hitmaker, který svou hudbou dokázal dobýt svět. Zůstaly po něm stovky nádherných písní, z nichž mnohé jsou milované dodnes: Lady Carneval, Depeše, Včelka Mája, Čau, lásko… Složil hudbu k desítkám filmů a seriálů u nás i v zahraničí: Tři oříšky pro Popelku, Návštěvníci, Cirkus Humberto… A proslavil se také svými hudebně i vizuálně podmanivými muzikály v čele s Draculou.
Obsáhlá obrazová monografie Žít představuje Karla Svobodu jako člověka zcela oddaného své práci, který si však zároveň dokázal vychutnávat život plnými doušky a nezkazil žádnou zábavu. Poodhaluje mnoho zajímavostí o jeho životě, dětství, cestě na vrchol, o šťastném rodinném zázemí i o jeho nesmírně smutném konci. Vypráví o složitém vzniku Karlova nahrávacího studia i rekonstrukci vily v Jevanech, kde si vybudoval svůj soukromý ráj a tvůrčí prostor, o večírcích, které končily až nad ránem, o nekončících problémech tvorby na dvou stranách železné opony, i o posedlosti skládáním hudby, které bylo neoddiskutovatelným smyslem jeho života.
Kniha obsahuje mnoho unikátních zápisků a dosud nepublikovaných fotografií, a osobnost Karla Svobody přibližuje i v exkluzivních vzpomínkách jeho blízkých spolupracovníků a přátel, z nichž mnozí se také nesmazatelně zapsali do dějin české i světové kultury.
Foto: archiv Karla Svobody