Po přečtení thrilleru „Není jako ty“ už pro vás nebudou sociální sítě co dřív

Knihy

Po přečtení thrilleru „Není jako ty“ už pro vás nebudou sociální sítě co dřív

Thriller o nebezpečích a nástrahách na sociálních sítích, když se člověk dostane do jejich hledáčku a centra pozornosti.

 „Co je to za zvrácenýho úchyla? Tuhle otázku si kladu pořád dokola. Co je to za zvrácenýho úchyla? Když vyvěsíte svůj život online, můžete se spolehnout, že se vždycky najde nějaký dobrák, který vás ochotně upozorní na všechno odporné, sprosté nebo jen nepříjemné, co o vás někdo jiný napsal, aby vám to náhodou neuniklo…“

Břitký a nemilosrdně trefný thriller „Není jako ty“ o ambiciózní influencerce, jejíž závratný úspěch ohrozí její manželství, morálku i bezpečí celé rodiny, od Ellery LLoyd z originálu People Like Her přeložila Irena Steinerová.

Sledují ji miliony, špehuje jeden.

Pro své oddané fanoušky je Emmy Jacksonová alias @mamabezobalu upřímná „Instamatka“, která vždycky říká věci tak, jak jsou. Pro svého skeptického manžela, vyhořelého spisovatele, který dobře ví, jak kreativně umí jeho žena zacházet s pravdou, je Emmy živitelkou rodiny a spolehlivým tahounem, který dokáže skvěle a bez skrupulí zpeněžit intimní detaily ze života rodiny. Pro jednoho ze svých nebezpečně umanutých sledujících je však ženou, která má všechno, ale nic z toho si nezaslouží. Když se Emmyino manželství začne pod tlakem rostoucího úspěchu hroutit a střelka jejího morálního kompasu se prudce vychýlí, kolem rodiny se začíná utahovat smyčka skutečného nebezpečí…

Kdo je Ellery LLoyd?

Ellery Lloyd je pseudonym, pod nímž tvoří manželská spisovatelské dvojice Collette Lyonsová a Paul Vlitos. Collette je novinářka a redaktorka, bývalá obsahová ředitelka Elle, která píše pro deníky Guardian, Telegraph a Sunday Times. Paul je autorem několika knih a působí jako programový ředitel pro anglickou literaturu na katedře tvůrčího psaní na Univerzitě v Surrey. Manželé žijí i se svou malou dcerou v srdci Londýna.

Jejich kniha Není jako ty, zkoumající temné stránky influencerské kultury, se stal brzy po svém vydání bestsellerem, dočkal se nadšených ohlasů ze strany čtenářů i kritiky a je přeložen do většiny světových jazyků.

Ohlasy ze zahraničí:

„Příběh, který dokonale vystihuje nebezpečí sociálních sítí; nabízí řízné popisy, výborně vystavěné postavy a velmi chytře budovaný pocit stísněnosti a paranoie…“ The Guardian

Neskutečně napínavý psychologický thriller s dokonale zachycenými postavami, který nabízí absolutní drama až do samotného konce. Nedokázala jsem ho odložit.“

Olivia Kiernan, autorka knihy If Looks Could Kill

„Dramatický a vskutku napínavý thriller se špetkou humoru na odlehčení. Na sociální sítě už se nikdy nebudu dívat stejně.“

Buzzfeed

Ukázka z knihy

Co je to za zvrácenýho úchyla? Tuhle otázku si kladu pořád dokola. Co je to za zvrácenýho úchyla?

Když vyvěsíte svůj život online, můžete se spolehnout, že se vždycky najde nějaký dobrák, který vás ochotně upozorní na všechno odporné, sprosté nebo jen nepříjemné, co o vás někdo jiný napsal, aby vám to náhodou neuniklo. Nějaký aktivní blbec, co nemá nic lepšího na práci, vám s radostí pošle odkaz na zdrcující recenzi na Goodreads, o níž jste nevěděli, zapojí vás do negativní diskuse o vašem díle na Twitteru nebo se v Emmyině případě postará, aby mohla sledovat, jak se vyvíjí vlákno na diskusním fóru Guru Gossip s názvem „Přibrala zase Máma bez obalu?“Tentokrát je poslem špatných zpráv Suzy Waová. Řada smutných a naštvaných emotikonů na konci třířádkové zprávy na WhatsAppu nedokáže zakrýt stav horečného vzrušení, v jakém byla zřejmě sepsaná a poslaná. Cítím v tom závan škodolibosti? Nejspíš.

Právě jsem Coco dočetl pohádku (jeden z Příběhů na dobrou noc pro malé rebelky, kterých máme doma asi tucet exemplářů, všechno dárky od různých lidí, včetně mojí máti), dal jsem jí pusu na dobrou noc a sešel dolů, abych si vzal z lednice pivo a usadil se s notebookem ke kuchyňskému ostrůvku.

Emmy dorazila před pár hodinami a oznámila mi tu novinu. Prohlásil jsem, že pokud je ve finálové dvojici, musí to dostat. Televizní pořad! Ne jen nějaký krátký komentář ve vysílání, ne jen účast v panelové diskusi, ale její vlastní televizní show. Bude v titulu její jméno? Zeptal jsem se. Opáčila, ať zatím nepředbíháme událostem, že o názvu ještě není rozhodnuto. Vyměnili jsme si pohledy. Oči jí zářily. „Myslím, že oba víme, že to dostaneš ty,“ poznamenal jsem. Ostýchavě se usmála. „Můžu jen říct,“ odvětila, „že jsem do toho dala všechno.“ Zatímco tu teď sedím, vygooglil jsem si jméno produkčního, pak jsem si vygooglil zadavatele a teď v podstatě házím do vyhledavače každého, kdo s tím má něco do činění. Jak to tak vypadá, jsou do toho zapojení někteří docela významní lidi. Lidi, co pracovali se známými jmény. Tvůrci pořadů, o kterých jsem slyšel dokonce i já, nebo jsem na ně aspoň četl recenze v Guardianu. Až když Emmy odejde nahoru zkontrolovat děti, uvědomím si, že jsem se jí ani nezeptal, o čem ten pořad vlastně bude.

Emmy je pořád nahoře, když jí zabzučí telefon a já na něj pohlédnu.

Na okamžik mám pocit, že se mi zhroutil svět.

Ze všech internetových podivností, nechutností, příšerností a zvráceností mi vždycky přišlo nejhorší takzvané role-playing neboli hraní rolí na Instagramu – aktéři občas používají hashtag #rp, ale dělají to nenápadně, zastrčí ho až na úplný konec řady hashtagů, aby si ho nikdo nevšiml. To, co dělají, mi nejenže připadá odporné a necitlivé a morálně pochybené, ale navíc se vůbec nedokážu vžít do způsobu myšlení člověka, který je něčeho takového schopen. Připomíná mi to ty lidi, co na YouTube zveřejňují videa, jak provádějí nějaké hloupé, rádoby vtipné, nebezpečné kousky (jako třeba vypít kýbl zvratků nebo házet balonky naplněné vodou na cizí lidi na eskalátoru a vykoledovat si nakládačku). Je to jako rozhodnout se trollit rodiče puberťačky, která spáchala sebevraždu, nebo nadávat těm, kdo přežili krveprolití ve škole, nebo strávit celý den posíláním nenávistných zpráv herečce tmavé pleti a informovat ji, že ve Hvězdných válkách nemá co dělat. Nechápu, co z toho kdo má. Krást fotografie cizích dětí a zveřejňovat je pod jiným jménem na Instagramu. Vymýšlet o nich příběhy, popisovat jejich rodinnou situaci, povahové vlastnosti. Reálné fotky. Reálné děti. I kdybych byl bezdětný, určitě by mi to připadalo stejně bytostně znepokojivé.

Suzy v té zprávě Emmy oznamuje, že narazila na instagramový kanál plný fotek Coco.

Samozřejmě hned odemknu Emmyin telefon – ano, znám její heslo, je to datum, kdy se narodila Coco – a kliknu na odkaz.

Hned na první fotce, kterou spatřím, mě Coco drží za ruku a ohlíží se přes rameno do objektivu. Vzpomínám si na to. Byl to jeden z těch dnů na konci léta, suchých a jasných, kdy ve vzduchu cítíte první náznak podzimu. Listí už začalo opadávat a vršilo se u obrubníku, a já si pamatuju, jak se v něm Coco se smíchem brodila, když jsme kráčeli ulicí. Čekali jsme na přechodu u školky, než kvůli nám policistka s plácačkou zastaví provoz, Coco mávala baculatou ručkou na projíždějící auta a já jsem jí nadšeně popisoval, s kolika novými kamarády se první den v nové třídě seznámí. Ve školce jsem počkal, až si začne hrát, pak jsem se nenápadně vytratil a šel si sednout do Starbucks za rohem pro případ, kdyby mi volali, že Coco brečí a oni potřebují, abych ji přišel uklidnit. Samozřejmě nebrečela a já jsem nikam nešel. Nová učitelka ani noví spolužáci ji vůbec nevyvedli z míry. Když jsem ji odpoledne přišel vyzvednout, vypadala trochu překvapeně, že už má jít domů.

V popisku pod fotkou stojí, že malá Rosie („naše DD – Drahá Dceruška“) má potíže se spaním. Nejšílenější na tom ovšem je, že spousta lidí k tomu připojila soucitné komentáře a rady, kde popisují, co pomohlo při usínání jejich dítěti.

Je mi zle při pomyšlení, že si někdo tohle všechno vymýšlí o naší dceři, používá její skutečné fotky, označuje ji nějakým vymyšleným jménem, zneužívá lidskou důvěřivost a narušuje dceřino soukromí.

Mám sto chutí něco pod tu fotku napsat. Něco zuřivého, něco neurvalého, něco, co toho člověka naprosto ohromí, po čem se mu konečně rozbřeskne a pochopí, co provedl. Něco, co mu připomene, že si zahrává se skutečnými lidmi a jejich pocity. Něco o policii a obsílkou od právníka.

Slyším, jak Emmy nahoře chodí sem a tam. Sejde v pyžamu do přízemí, s maskou na obličeji a turbanem z ručníku na hlavě. Zamíří k dřezu, natočí si sklenici vody a přijde za mnou ke stolu.

„Tak jak?“ říká.

Vážně netuším, co odpovědět. Ukážu bradou na displej.

„Co je?“ zeptá se.

„Tohle,“ odpovím.

„Co jako?“ ptá se, jednou rukou ode mě vezme mobil a druhou si upraví ručník.

„Objevila to Suzy Waová a poslala ti zprávu, abys o tom věděla,“ říkám jí.

„Aha,“ odpoví.

Emmy čte a tváří se bezvýrazně. Klikne na pár fotek, sjede kousek níž a vrátí mi telefon.

„Zavolám hned Irene,“ říká.

Upřeně jí hledím do očí, zavrtím hlavou.

„Ne, Emmy,“ řeknu.

„Ty nechceš, abych zavolala Irene?“

„Chci, aby zmizela z internetu,“ říkám. „Chci, aby Coco – obě naše děti – zmizely z toho zkurvenýho internetu.“

Emmy se zhluboka nadechne. Vím, co chce říct. Že tohle se přece nestává jenom influencerům. Že se to může stát každému, kdo umístí fotky svých dětí online. Že internet je prostě jen internet. Není skutečný. Vždycky mě ohromovalo, jak snadno se Emmy dokáže oklepat z kritiky na webu, ta její schopnost ignorovat všechny lidi, co ji nemají rádi, co vykřikují, jak ji nesnášejí a jak je hrozná; všechny ty náhodné neznámé s jejich nekompromisním názorem na to, jak se Emmy obléká, jak vypadá, jak píše, jak vychovává děti.

Tohle je ale jiné. Tohle je zcela evidentně jiné. Tohle – tohle, myslím si a mám sto chutí dloubnout ukazovákem do displeje telefonu, abych to zdůraznil – je moje dítě.

„Čti dál,“ říkám. „Jen se podívej. Je toho spousta. Celá spousta, do prdele. Fotka za fotkou. Příspěvek za příspěvkem. Ať už je to, kdo je to, je úplně posedlej.“

S povzdechem se vedle mě usadí a já cítím, jak z ní ještě pořád sálá horko ze sprchy. Začne číst. Posune níž a přestane číst. Sjede zase o kus níž. Občas stiskne rty. Občas se jí rozšíří chřípí. Dívám se, jak se jí ta slova zrcadlí v očích, obličej jí ozařuje bledý svit telefonu.

Náhle, nečekaně, mrskne mobilem na stůl, jako by ho už nedokázala snést ve své blízkosti, přitiskne si ruce k ústům a složí nohy pod sebe. Natáhnu k ní ruku, ale ona ji ignoruje.

„Co je?“ říkám.

Vrtí hlavou. Oči má vytřeštěné.

„Co se děje?“ zeptám se znova.

Mám chuť vzít si notebook a otevřít ten profil. Jdu to udělat. Emmy mě popadne za zápěstí.

„Dane,“ řekne.

„Ano,“ odpovím. „Co se děje? Trochu mě teď děsíš.“

„Ty fotky.“

„Ano?“

„Některé z těch fotek, ty nejnovější na tom účtu. Na tom #rp účtu.“

„No a?“ pobízím ji.

„Ty fotky jsme nikdy nezveřejnili online.“

Více na www.mobaknihy.cz.

Čtěte dál …