Třicet let po pádu obávaného rumunského diktátora Ceauşesca a zhroucení jeho režimu v roce 1989 vznikl historický film, který si nebere žádné servítky. Dramatickou rekonstrukci bouřlivých a násilných událostí, nejkrvavějších, k jakým došlo během pádu jakéhokoli komunistického režimu, doplňuje pozoruhodné vyšetřování. Film Ceauşescu před soudem vrhá světlo dokonce i na šedá místa revoluce a odhaluje, jak pod záminkou lidové revoluce ve skutečnosti proběhl převrat zosnovaný bývalými elitními komunisty. Kromě toho přibližuje roli, jakou sehrála média ve zinscenovaném procesu s Ceauşeşcem a jeho manželkou Elenou.
Ojedinělý pohled na diktátora na Prima ZOOM:
30. 11. 22.00 – Ceauşescu před soudem
Ceauşescu před soudem (opakování úterý 3. 12. v 15.40)
Nicolae Ceaușescu (1918–1989) byl rumunský politik, v období od 9. prosince 1967 do 22. prosince 1989 prezident Rumunské socialistické republiky. Po svém svržení byl zajat a dne 25. prosince 1989 popraven. Nicolae Ceaușescu se narodil ve vesnici Scornicești na jihu Rumunska v rodině zemědělce. Jako jedenáctiletý odešel do Bukurešti, aby tam pracoval jako obuvnický učeň. V roce 1932 se jako čtrnáctiletý přidal k tehdy ilegální Komunistické straně Rumunska. O rok později reprezentoval „demokratickou mládež“ na protifašistickém sjezdu v Bukurešti a byl zvolen do národního protifašistického výboru. Dne 23. listopadu 1933 byl poprvé zatčen za podněcování ke stávce a distribuci komunistických a protifašistických letáků. V roce 1936 byl vypovězen z Bukurešti a poslán do vyhnanství. Ceaușescu však přešel do ilegality a vrátil se do Bukurešti, aby pokračoval ve své politické činnosti. V květnu 1936 byl znovu zadržen a spolu s několika spolupracovníky odsouzen na dva roky a šest měsíců ve věznici Doftana. V roce 1945 byl jmenován brigádním generálem rumunské armády. Mezitím skončila druhá světová válka a Rumunsko zůstalo v sovětské sféře vlivu, což umožnilo vzestup komunistů. O rok později se oženil s Elenou Petrescu.
Po smrti Gheorghe Gheorghiu-Deje se Ceaușescu stal prvním tajemníkem Rumunské dělnické strany. Prvními změnami, které na nejvyšším postu v zemi vykonal, bylo přejmenování Rumunské dělnické strany na Komunistickou stranu Rumunska, zavedení nové ústavy 21. srpna 1965 a prohlášení Rumunska Rumunskou socialistickou republikou. V 60. letech pozastavil Ceaușescu aktivní působení Rumunska ve Varšavské smlouvě, i když oficiálně zůstalo jejím členem. V roce 1966 se setkal s Josipem Brozem Titem, aby projednali spolupráci mezi Rumunskem a Jugoslávií. V tomto roce byl také vydán dekret o zákazu interrupcí, zvýšení daní pro bezdětné páry a jiných opatřeních, jejichž cílem bylo zvýšit porodnost a nárůst obyvatelstva v Rumunsku. Ačkoli bylo Rumunsko na sovětské straně „železné opony“, Ceaușescu Sovětský svaz neuznával jako bezvýhradnou autoritu a snažil se o navázání styků se západní Evropou. Sovětům se vzdálil ještě víc, když roku 1967 navázal diplomatické styky s Německou spolkovou republikou. Vojenského zásahu Varšavské smlouvy v Československu v roce 1968 se Ceaușescu odmítl zúčastnit a tuto akci odsoudil podobně jako sovětskou invazi do Afghánistánu v roce 1979. Na začátku srpna 1969 se Ceaușescu setkal s Richardem Nixonem, který navštívil Rumunsko jako první zemi v době svého prezidentského funkčního období. Nicolae Ceaușescu se Moskvě postavil i v otázce účasti na LOH 1984. Rumunsko bylo jediným členem sovětského bloku, který odmítl bojkotovat Olympijské hry v Los Angeles, a rumunská výprava za to při slavnostním zahájení sklidila obrovské ovace.
V roce 1974 byl vytvořen titul prezidenta republiky a doživotním prezidentem byl „zvolen“ právě Ceaușescu, který v tomto období začal rozdělovat významné posty ve vládě svým nejbližším příbuzným a důvěrným osobním přátelům. Přibližně v tom období začal v Rumunsku proces systematizace, přesídlování samot a menších vesnic do měst, který vyvrcholil přebudováním hlavního města. Přibližně jedna pětina centra Bukurešti, včetně kostelů a historických budov byla zdemolována a přebudována. Důsledkem procesu systematizace byl vysoký zahraniční dluh Rumunska, který v roce 1979 dosáhl hodnoty přibližně deset miliard dolarů. Ceaușescu se to snažil vyřešit zvýšením exportu do zahraničí na úkor potřeb vlastního obyvatelstva, kterému postupem času začaly scházet potraviny, pohonné hmoty a další důležité komodity.
Řešit hladovění obyvatelstva se strana pokusila v roce 1981 zavedením přídělového systému na potraviny. V roce 1984 Ceaușescu nechal zbourat část historické Bukurešti, aby uvolnil místo Paláci lidu, jedné z největších budov na světě, sídlu Ústředního výboru strany. V současnosti tam sídlí rumunský parlament.
Ceaușescovi se situace začala vymykat z rukou už roku 1987, kdy byl nucen vojensky potlačit protesty studentů v Jasech a dělníků v Brašově. Vysoký dluh Rumunska se v roce 1989 konečně podařilo splatit, ale na úkor jeho obyvatelstva, což se později Ceaușescovi stalo osudným. Dne 16. prosince 1989 vypuklo v Temešváru povstání. Jeho roznětkou se stal László Tőkés, farář evangelického reformovaného církevního sboru, jehož členové byli příslušníci maďarské menšiny. Tőkés měl být policií odvlečen kvůli své kritice režimu, tomu se však členové jeho sboru snažili pokojnou cestou zabránit. Postupně se k nim přidávali další lidé, také mnoho Rumunů. Ti začali požadovat Ceaușescovu rezignaci, postupně se k nim přidávaly větší masy lidí, až nakonec byly rumunská armáda a tajná policie Securitate donuceny použít násilí. K protestujícím se však přidali i dezertéři z armády a lidé z jiných částí Rumunska a Temešvár se 20. prosince 1989 dostal pod kontrolu demonstrantů.
Revoluce se postupně rozšířila i do Bukurešti. Protestující se shromáždili před budovou ústředního výboru. Ceaușescu se několikrát pokusil promluvit k davu, ale lidé nekompromisně žádali jeho odstoupení. Když se 22. prosince 1989 k revoluci připojila i armáda, Ceaușescu se spolu s manželkou Elenou pokusil uniknout v helikoptéře, která byla přistavena na střechu budovy výboru. Po dopadení a krátkém procesu, ve kterém byli oba obviněni z genocidy a dalších zločinů, byli společně zastřeleni popravčí četou ihned poté, co vyšli z budovy, kde proces probíhal. V roce 2010 byly jejich ostatky exhumovány, aby byla zjištěna totožnost. Příbuzní si nebyli jisti, zda v hrobě leží skutečně ostatky diktátora. Později bylo prokázáno, že se skutečně jedná o jejich ostatky.
Okolo Ceaușesca existoval rozsáhlý kult osobnosti, který se blížil například kultu Josifa Stalina či Envera Hodži. Tím byli ovlivněni v prvé řadě např. i domácí umělci – ti měli v podstatě dvě možnosti: živořit, nebo vůdce země podpořit a velebit. Oslavná díla vznikala jako na běžícím pásu. Malíři malovali plátna „milovaného vůdce lidu“, architekti stavěli paláce za obrovské peníze v době, kdy ekonomická výkonnost země nevzrůstala, ba dokonce klesala. Na vše dohlížela všemocná Securitate s rozvětvenou sítí agentů. V Rumunsku se odhalování obětí komunistické policie věnuje Marius Oprea. Po celé zemi vyhledává pamětníky a nalézá masové hroby. Období komunismu přirovnává k holocaustu.