V pražském Národním muzeu, ve velkém sálu bývalého Federálního shromáždění v Nové budově, se dne 9. března uskutečnil – v rámci cestovatelských střed v Národním Muzeu – společný večer s Milanem Knížákem, Ivanem Fílou, Liborem Dvořákem a Jefimem Fištejnem.
Profesor Milan Knížák, ex ředitel Národní galerie, hovořil o svých toulkách po USA – své zajímavé vyprávění doplnil promítáním svých neméně originálních fotek. Milan Knížák působí v oborech výtvarné umění (malba, socha, design a móda, architektura), hudba, literatura, teorie, dějiny loutkářství… Ne každý může říci tak, jako on, že měl v životě takové štěstí, protože jeho hobby se přeměnilo v profesionalitu.
Na téma Jeseníky poté promítal své fotky – a doplnil podrobným komentářem – i Ivan Fíla, filmový režisér, scenárista a spisovatel, ale i fotograf, který měl nominaci jak na Oscara, tak i Zlatý glóbus. Putoval rok po Jeseníkách, naslouchal příběhům, zaznamenával pohnuté lidské osudy, dějinné tragédie a křivdy. Pocity vyjádřil v černobílých impresích stylu magického realismu. Kniha s názvem Jeseníky – Čas, ten pohyblivý obraz věčnosti, sklízí u čtenářů už po několika týdnech obrovský ohlas. V závěru svého poutavého vyprávění Ivan Fíla promítal jako přídavek fotky z Ukrajiny, které tam pořídil při vyhledávání lokací na jeho film Muž, který stál v cestě. Na snímcích se však objevily i objekty, které již dnes bohužel neexistují, protože byly srovnány se zemí. Tuze smutná podívaná!
S moderátorem Rudou Švaříčkem si dále o barbarské válce na Ukrajině povídali ex-ředitel Radia Svobodná Evropa a dva roky též šéfredaktor Lidových novin Jefim Fištejn a Libor Dvořák, český novinář, komentátor Českého rozhlasu Plus a překladatel z ruštiny, který se dlouhodobě zaměřuje na oblast Ruska a přilehlých postsovětských regionů. Na závěr večera pak byli přítomní
informováni – zástupkyní českého Unicefu – o nezanedbatelné pomoci této organizace lidem na Ukrajině.
Autor: ER
CESTA SAMURAJE
(úryvek z knihy Ivana Fíly Jeseníky – Čas, ten pohyblivý obraz věčnosti):
Stojím sto padesát metrů pod vrcholem Pradědu, nejvyšší horou Moravy, kde panují drsné povětrnostní podmínky, průměrná roční teplota je 1°C. Buší do mě ledový vichr, mám pocit, že mě za chvilku nenávratně odfoukne na nebeskou věčnost. Přesto vytáhnu foťák, sundám rukavici – prsty už vůbec necítím – zaostřím a zmáčknu spoušť. Pak sejdu na zavátou asfaltovou cestu, po které za krásného počasí proudí nekonečné zástupy turistů. Nerozhodně pošlapuji a vydám se zpět do údolí. Po chvíli si ale řeknu: přece to nevzdám! Vzpomenu si na svůj oblíbený film Samuraj s Alainem Delonem a jeho motto: „Zná-li kdo hlubší samotu než samuraj? Snad jen tygr v džungli, možná ten.“
Otočím se a jdu nahoru. Na vrcholu kdysi stála kamenná rozhledna Habsburgwarte postavená začátkem 20. století. Po druhé světové válce chátrala jako celé Sudety a v roce 1959 se zřítila. O více než dvě desetiletí později se tu do nebes vyšplhal televizní vysílač s rozhlednou, nejvýše položené místo v republice. V husté mlze ale nevidím ani její obrys. Vítr sílí, každý krok je obrovské přemáhání, propadávám se po stehna do závějí. Hlas rozumu mi našeptává, abych se vrátil. Slyším ale i samuraje Delona: „Nikdy, opravdu nikdy neprohraji.“
Oči těkají od tyče k tyči, hlavně je neztratit z dohledu, burcuji sám sebe. A pak se stane něco, co se dá vysvětlit jen jako ZÁZRAK. Vítr najednou ustane a z mlhavého oparu zpoza hustých mraků se dere slunce. Rychle vytáhnu foťák, v hledáčku vidím vynořující se vysílač.
Dojdu na vrchol. Nikde nikdo. Vítr se opět rozduní a rozrazí dveře do ohřívárny. „Haló, je tu někdo?“ volám mezi dlouhými dřevěnými stoly a lavicemi, ale nikdo se neozývá.
Dveře nejdou zavřít, vítr se do nich opírá, létají sem a tam. Sáhnu na topení, je horké. Naliju si čaj z termosky a pozvolna pookřívám. Klepu na výdejové okénko zavřené restaurace.
„Je tu někdo?“
Zanedlouho mlácení dveří ustane, vítr utichne. Vyjdu ven. Na nebi se rozzářilo slunce, mlha řídne, rozplývá se. Do mysli se mi opět vkrádá Delonův hlas, ale ne ten z filmu, herec mluví o režisérovi Samuraje Jean-Pierre Melvillovi.
„Osamělost. Tajemství. Vášeň pro riziko. Drsná chuť nepředvídatelného a neodvratného. To byl Melville. K mé roli mi řekl: Styk s lidmi přináší nebezpečí. Abych se nestal obětí zrad, našel jsem pro sebe jediné řešení: žít sám. Už si nedělám iluze. Co je přátelství? V noci zavolat příteli a říci mu: Buď tak hodný, vezmi svůj revolver a okamžitě přijď! A jako odpověď slyšet: Jasně, jdu! Kdo to udělá? Kdo to pro někoho udělá? Kdokoli je samuraj, musí mít na paměti, ve dne i v noci, že musí zemřít. To je jejich hlavní věc.“ Proč na to myslím? Nevím.
„Když jdeš, prostě jdi. Když sedíš, prostě seď. Ať děláš cokoliv, neváhej,“ vzpomenu si na zenového Mistra Ummona.
Na zpáteční cestu mi svítí slunce a na tváři mám úsměv.
