V Praze byla pokřtěna – za účasti litevského velvyslance v ČR, jeho excelence, pana Laimonase Tallat-Kelpši – kniha litevské spisovatelky Jurgy Vilè: Sibiřské haiku. Jedná se o mimořádně silnou knihu inspirovanou reálným osudem jejího otce, která byla zpracována jako komiks.
Jak to začalo aneb likvidace „protisovětského živlu“ v Litvě
11. října 1939 byl v Moskvě podepsán rozkaz NKVD č. 00122 a připraven pokyny k likvidaci „protisovětského živlu“ v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. V červenci 1940 začalo hromadné zatýkání. 14. června 1941 začaly hromadné deportace, které trvaly do 22. června 1941. Byla to předem naplánovaná a připravená akce. Deportace prováděly speciální jednotky NKVD. Nejvíce utrpěla inteligence – byli deportováni především političtí činitelé Litevské republiky, vedoucí představitelé stran a organizací, důstojníci, lékaři, učitelé, sedláci a jejich rodiny. První etapa deportací skončilo po obsazení Litvy Německem. Po příchodu Rudá armády zpět na území Litvy, začala druhá sovětská okupace a následovaly nové etapy deportací.
Cesta na Sibiř
Co se vlastně stalo onoho brzkého červnového rána roku 1941? Neurvalí vojáci Rudé armády vyvlečou malého litevského chlapce Algiska, jeho rodiče a sestru z postelí a nařídí jim, aby se do deseti minut sbalili na cestu. Tak litevská rodina nedobrovolně, v přeplněném vlaku odjíždí na Sibiř. Proč museli do vyhnanství? Čím se provinili?
V dalekém drsném kraji…
Rodina přežívá díky zmrzlým bramborám, polévce osolené vlastními slzami a písničkám, které je hřejí u srdce. Tam se hlavní hrdina Algisek učí uniknout každodenním těžkostem s pomocí fantazie, tužky, papíru a knihy japonských haiku. Tam se také zrodí pěvecký sbor Jablíčka a zpěv dává vyhnancům křídla…
Komiks a válka…
Komiks Sibiřské haiku pomáhá dětem – pro ně srozumitelnou cestou – přiblížit realitu války, a to nejen druhé světové, ale třeba i té, která v současnosti probíhá ne tak daleko od našich hranic. Litevská spisovatelka Jurga Vilė tak odkrývá jedno z nejtemnějších období evropských dějin, sovětskou krutovládu, a vyzdvihuje lidskou odvahu a nezdolnost.
Křest u nás
Kniha vychází poprvé v češtině. Křtu se – mimo jiné – ujal i litevský velvyslanec v ČR, jeho excelence pan Laimonas Tallat-Kelpša. Podotkl, že téma knihy je mu velice blízké, protože i v jeho rodině byli takto deportováni na Sibiř jeho oba dědečkové a babička a zdůraznil, že i jeho otec byl narozen v tomto vyhnanství.
Dále zde byla uvedena souhrnná otřesná fakta:
Fakta o Deportacích a věznění Litevců souhrnně Podle Centra pro výzkum genocidy a odporu obyvatel Litvy bylo v období 1940-1953 z Litvy deportováno 131 600 lidí. Největší hromadná deportace litevských obyvatel proběhla 22. května 1948, ve 4 hodiny ráno, při které bylo dobytčími vagony deportováno kolem 40 tisíc lidí, mezi nimi 10 897 dětí do 15 let. Každý desátý deportovaný Litevec bylo dítě. Asi 5000 litevských dětí zemřelo po cestě nebo v místech deportace. Dalších 156 tisíc Litevců bylo uvězněno, většinou v odlehlých sibiřských
lágrech. Celkový počet deportovaných se tak přiblížil 300 tisícům! V sovětských lágrech bylo zastřeleno a zemřelo jinak asi 23 tisíc uvězněných Litevců. Ve vyhnanství zemřelo asi 28 tisíc osob. Celkový počet mrtvých při deportacích přesahuje 50 tisíc. Kam byli deportováni? Litevci byli deportováni a vězněni téměř po celém území SSSR. Velké množství Litevců skončilo v Krasnojarském kraji, v táborech Rešoty. Muži byli většinou odloučeni od svých rodin a posláni do táborů v Krasnojarském kraji, Komi ASSR, Sverdlovské oblasti. Jejich rodiny byly deportovány do Altajského kraje, Novosibirské oblasti, Komi ASSR, za polárním kruhem na pobřeží Arktického oceánu.
Kniha získala řadu literárních i výtvarných cen v Litvě, mj. se stala nejlepší dětskou knihou roku 2018, i v zahraničí. Byla přeložena do dvanácti jazyků včetně např. angličtiny, francouzštiny a japonštiny.
Otázka pro Jurgu Vilè
Autorky knihy jsem se zeptala, zda se z jejího pohledu – vzhledem k ruské agresi na Ukrajině – může ještě toto někdy do Litvy vrátit? Chvíli se zamyslela: „ Na to nechci ani pomyslet! Svoje děti jsem vychovávala tak, aby – jak před těmito událostmi, tak i po nich, – myslely na to, že není nic nikdy jisté a že je třeba být připravený na všechno. Mezi prvními knížkami, které jsem jim dávala číst, byly ty o skautském přežití. Vím, že nemůžeme žít stále ve strachu a musíme být pevní.“
O nadčasovosti jejích slov nelze dnes bezesporu pochybovat!…
Text a foto: Eva Maraulienė
Na titulním snímku: Křest knihy. Vpravo litevský velvyslanec v ČR, jeho excelence pan Laimonas Tallat-Kelpša.