Stále nevíte, čím obdarovat své blízké? Nadělte jim knihu ROZHOVORY Trochu jinak.

ROZHOVORY Trochu jinak s 20 osobnostmi, které jdou až na dřeň. Velmi otevřené rozhovory s předními osobnostmi především české kulturní scény, ale nechybí i několik »výletů« na Slovensko, do Německa či do Ameriky. Spisovatel Miroslav Graclík v nich nezná žádná tabu a ptá se i na třinácté komnaty zpovídaných, kteří mu upřímně a bez sebecenzury odpovídají. Většinu osobností do knihy nafotil Václav Nekvapil. Těšit se například můžete na Evu Hudečkovou, Vítězslava Vávru, Rolfa Hoppeho (král z filmu Tři oříšky pro Popelku), Mariana Labuda, Jaromíra Mayera, Kima Collinse, který byl na konci osmdesátých let hvězdou skupiny Kroky Františka Janečka, Jiřího Krytináře, Achillease Michailidise z legendárního tria Achill – Zachar – Bolek, duo Josef & Lucie, které zpívá jako Karel Gott a Iveta Bartošová, Ronyho Martona, Marcelu Královou, Ondřeje Suchého, Pavla Nohu, Gabrielu Vránovou či Vladimíra Brabce.

Ukázky z rozhovorů:

Eva Hudečková:

V polovině osmdesátých let jste se rozhodla herectví opustit. Opravdu to bylo jen kvůli několika vystřiženým scénám s vámi v seriálu Sanitka?

To byl poslední impuls. Jako když po mnoha letech složitého soužití podáte žádost o rozvod, s někým, koho stále milujete, ale působí vám tolik bolesti, že už s ním nemůžete být.

Jak dlouho vám ještě chodily nabídky na natáčení a vy jste je odmítala?

Koncem osmdesátých let jsem dostala nabídku ze Švýcarska na film s ženskou tématikou, z Německa na válečné drama, vybral si mě taky režisér z Ruska. Navrhla jsem mu Janu Březinovou, myslím, že to pak dělala. V Čechách mě chtěl obsadit Václav Vorlíček, Jirka Pomeje, Filip Renč, měla jsem hrát v pokračování Sanitky. Ale žádnou výzvu jsem nepřijala, už jsem pobývala na jiné planetě, netíhla jsem ke kameře, ale k psacímu stolu.

Patnáct let jste šla z filmu do filmu a hrála naplno, nechybělo vám potom hraní?

Neopustila jsem je, během psaní jsem si předehrávala své hrdinky a hrdiny, obsadila jsem se do všech rolí, ženských, mužských i dětských. Mám obrazové vidění, příběh se mi odvíjí před očima jako na plátně. Je to skvělé pro tvorbu scénářů, práce na seriálu O ztracené lásce, který jsem napsala podle mé stejnojmenné knihy, byla náročná, ale napínavá a zábavná. Nadchly mě výkony herců, jeden byl lepší než druhý, lépe bych to sama v duchu nezahrála. Nikdy nezapomenu profesionální i lidský přístup Jiřiny Bohdalové, nepřekonatelné v roli čertice Floxiny. Natáčela nemocná, v drsných podmínkách, ať jí bylo sebehůř, nedala na sobě nic znát. Veliká herečka s velikým fortelem. Život jsou ztráty a nálezy. Ztráta nemusí znamenat prodělek, a nález nemusí přinést prospěch. Jak se říká, není důležité, co se nám přihodí, ale jak se s tím vyrovnáme… Naučíme se ve ztrátách objevovat zisky. Těší mě vřelé ohlasy čtenářů, když mi píšou, že se nechali strhnout dějem, jako by byli přímými účastníky osudové pouti mých postav, že je vidí jako živé, vrývají se jim do duše. Za to také vděčím své herecké dráze. Je stále se mnou, jako voda v jiném skupenství.  

V roce 1976 jste se při natáčení hudební komedie Sedm pater pro tisíce přání seznámila s houslovým virtuózem Václavem Hudečkem. Byla to láska na první pohled?

Signály od první chvíle naznačovaly, že jde o mimořádnou situaci. Láska jako trám, žádné bezhlavé třeštění. Oba jsme si prožili své, přistupovali jsme k ní citlivě a solidně. Od prvního dne se prohlubovala, věřili jsme si a lnuli k sobě, nacházeli v sobě podobnosti jako dvojčata. Stejný přístup k lidem, k umění i ke světu nás naplňoval mírem a blažeností, že si rozumíme a chápeme se. Bylo požehnáním se potkat. Dávali jsme si záležet, aby náš vztah měl trvalou hodnotu.

Kdo koho sbalil, kdo udělal ten první krok?

Bylo to společné souznění, jako když orchestr začne hrát jako jeden muž.

Hned následující rok, jste se vzali, to byl docela fofr, ne?

Nebylo proč to oddalovat. Nekalkulovali jsme. Naslouchali jsme naší společné duši a ta věděla, co máme dělat.

Co vás na něm nejvíc zaujalo, čím si vás získal?

Laskavostí, inteligencí, odpovědností, ryzí poctivostí. Neměl sebestředné hvězdné manýry, ač byl superstar světového věhlasu, nechoval se jako zpychlý zbohatlík. Znal hodnotu peněz, měl je poctivě vydělané. Za žádnou cenu by neudělal levotu.

Byla jste tenkrát už známá a populární herečka. Proč jste se rozhodla neponechat si své zavedené jméno Trejtnarová a vzít si i jako herečka manželovo příjmení Hudečková?

Líbilo se mi příjmení mého muže. Je veselé a plné hudby. Dočetla jsem se, že původ jména Trejtnar pochází z Trautenberka, tedy z Krakonoše. Nic proti tomu, Pán hor je skvělá značka, ale víc se mi zamlouvala představa, že jsem stvořena z notiček.

Václav Hudeček byl tenkrát velmi populární, a navíc hezký chlap a sympaťák, takže se kolem něj musela točit velká spousta fanynek, žárlila jste na něj?

Samozřejmě se rád podíval na hezkou slečnu, vylekalo by mě, kdyby ne. Krása je od toho, aby se líbila. Můj muž mi ale nedal důvod, abych za tím hledala něco víc.

Zažila jste nějaké útoky jeho fanynek, kterým se určitě nelíbilo, že jste ho »ulovila« a on už není volný?

Pár takových se našlo, sice to skrývaly, ale vždycky se něčím prozradily. Brala jsem je jako zraněné bytosti, živily v sobě pocit, že jsem jim ublížila. Ženy jsou zvláštní, nevinné sokyni nemohou přijít na jméno a ušetří muže, jenž je odmítl. Nevím, že by mi některá z nich záměrně vyvedla něco zlého, spíš jsem to schytala od jejich matky, či otce. Netušila jsem, jaká nevraživost a zášť může vzejít z rodičovské lásky.

Jaký názor máte na nevěru, je pro vás důvodem k ukončení vztahu?

Nevěra je viróza, může napadnout každého. Někdo se jí ubrání, někdo onemocní bez příznaků, někdo jí zcela propadne. Záleží na imunitě každého jedince, zda se k ní postaví neohroženě nebo se stane snadnou kořistí agitátorů, co si z ní udělali kšeft. Místo testů by lépe posloužil detektor lži, pro ty, co rádi zatloukají. Respirátory mohou nevěru zošklivit, nákazu však nezastaví. Pokud by platil zákaz shromažďování, pořádání kulturních akcí, návštěv restaurací, hotelů a uzavření škol, nevěra by klesla. Nejlepším řešením je povinné očkování pro osoby starší osmdesáti let, ale je vhodné pro všechny věkové kategorie. Pro děti od pěti let je vyvíjena bezpečná vakcína. Sníží libido a rozvodovost. (smích)

Letos slavíte pětačtyřicet let společného života. Jaký je váš recept na tak dlouhé a šťastné manželství?

Láska, obětavost, společné zájmy a smích.

Eva a Vaclav Hudeckovi Zásnuby Japonsko 1976 Foto MV knihy

Čeho si dnes, po těch letech, na manželovi nejvíc ceníte?

Nezměnil se. Je pevný v charakteru, má všech pět pohromadě, ví, komu a čemu má věřit. Nepomátl se z úspěchu a ze slávy a nehroutí se z těžkostí, byť občas mohou být neúnosné.

Jaromír Mayer:

Kdy přeskočila pověstná jiskra mezi vámi a Evou Pilarovou?

Hrozně dávno. Snad v době, kdy jsem ji vzal stopem na vystoupení do Liberce.

Proč si myslíte, že po třech letech přišel rozvod?

Tři roky, kdy jsme spolu byli čtyřiadvacet hodin denně, jaksi stačilo. Bylo to rozhodnutí nás obou. Myslím si, že správné.

Eva Pilarová v rozhovorech říkala, že jste nelibě nesl fakt, že byla populárnější než vy.

Názory jsou od toho, aby se lišily. Snad abych připomněl, že jste zmínil písničky, které jste označil z těch mých za nejoblíbenější mezi obecenstvem. Ty všechny přišly v době, kdy už jsme se s Evou Pilarovou zase neznali.

Začínal jsem ve skupině Mefisto, kde jsme byli všichni na stejné úrovni. Potom jsem přešel do divadla Semafor, kde se to hemžilo hvězdami a následně k panu Vlachovi, kde už byla Yvetta Simonová s Milanem Chladilem. Byl jsem cvičený existovat vedle lidí, kteří byli známější a slavnější, než jsem byl já, takže mi to nemohlo vadit ani o pár let později, když jsem si vzal Evu Pilarovou a společně jsme koncertovali, jak to vyprávěla v rozhovorech.

Také říkala, že jste ji poradil, aby honorář za svá vystoupení v Německu uložila do tamní banky a po vaší emigraci do Německa ty peníze už nikdy neviděla…

Nesmysl. Po zahraničních zájezdech museli všichni vyúčtovat všechny příjmy i výdaje do posledního haléře tehdejšímu monopolu jménem Pragokoncert. Tedy i my. Ona si Eva, co se týká mé osoby, docela vymýšlela, protože věděla, že na to nebudu reagovat.

Setkal jste se s ní někdy po vaší emigraci?

Ne. Proč?

Jak dnes na Evu Pilarovou vzpomínáte?

Jako na nejlepší českou zpěvačku své doby.

Elena Lukášová mi říkala, že když s vámi a Evou jezdila jako host vašeho společného koncertního programu, že na zájezdech tekl alkohol proudem.

Tomu říkám vyvinutá představivost.

Po vašem rozvodu s »Pilarkou« se ale vaše kariéra dostala do slepé uličky…

Ano, dole jsem byl asi rok. Nakonec mi velmi pomohl slovenský režisér Janko Roháč, který žil v Praze a chodil s Hanou Hegerovou. Písničku Malý přítel z města N natočil na Slovensku do televizní hitparády, kde okamžitě zvítězila a stal se z ní hit. To mi otevřelo cestu zpět.

Achilleas Michailidis:

Ty jsi Achilleas a bratr Zacharias, kdo vám poradil, abyste si jména pro české posluchače zkrátili na Achill a Zachar a nepoužívali příjmení Michailidis?

Nikdo nám to neporadil, vyplynulo to se situace. Když jsme přijeli se Zacharem a Bolkem do Prahy a za doprovodu skupiny Komety jsme tam natočili naši první písničku Mexiko, což byla zahraniční pecka s českým textem Františka Ringo Čecha a stala se našim prvním hitem. Na singlu jsme uvedeni jako Skupina Tři a chvíli jsme si tak říkali, ale nelíbilo se nám to. Řekli jsme si, že se časem může stát, že jeden z nás odejde, a přece si pak nebudeme říkat Skupina Tři, když budeme jen dva. A přejmenováním potom ztratíme prestiž, kterou si vybudujeme a tím pádem i peníze. Nevím, koho to napadlo, že nejlepší by bylo, kdybychom se jmenovali Achill – Zachar – Bolek. Prostě jsme použili naše pravá jména. Shodli jsme, že je to fajn a už to tak zůstalo.

Byli jste chlapecké trio, které jezdilo se skupinou, kterou tvořili další čtyři kluci. Jaké jste mezi sebou měli vztahy?

My jsme byli tři kluci a měli jsme se strašně rádi. Když mně bylo špatně, tak jim bylo špatně taky. Když mně bylo dobře, tak jim bylo taky dobře. Právě proto nám to fungovalo. Měli jsme se rádi a milovali jsme to, co jsme dělali. Bylo nám jedno, jestli vyděláváme měsíčně tři tisíce nebo třicet tisíc, hlavně, že jsme mohli dělat muziku, bavit lidi. Třeba v Bratislavě jsme měli koncert a všichni lidé vstali a tleskali nám. A to byly tři tisíce lidí, nebo ve Sportovní hale s Karlem Gottem bylo deset tisíc lidí.

V sedmdesátých letech byly mimo vás v Československu populární i Řekyně – sestry Martha a Tena Elefteriadu. Znali jste se, byli jste s nimi v kontaktu?

Neznali jsme se. Ony byly z Brna, kde byly známé, ale my byli na trochu vyšší úrovni, protože jsme měli štěstí a jeli jsme rovnou do Prahy. Velkou kariéru můžeš udělat jen v Praze. To je jako v Řecku, když jsi třeba v Soluni, což je velké město, a jsi talentovaný, tak neuděláš nic, dokud neodjedeš do Atén. Přesně tak je to i tady.

Jak jste se dostali v polovině sedmdesátých let ke spolupráci s Karlem Gottem?

S Karlem Gottem jsme se seznámili, když přišel za námi do Divadla Ateliér. Přišel si poslechnout náš koncert. Když jsme udělali premiéru našeho programu, tak celá Praha byla nadšená. Eda Hrubeš byl spíkr první kategorie, Angelo Michajlov velmi talentovaný hudební skladatel, imitátor a dirigent, ale tehdy byli mimo, protože podepsali 2000 slov. Takže museli odejít z televize i z rádia. Právě proto hledali oba práci, aby mohli nějak působit a vydělávat peníze. Našli nás a udělali s námi ten koncertní pořad Hvězdy světových mikrofonů. Byl to takový šťastný okamžik pro nás všechny. Pro nás, že jsme se dostali mezi pěveckou špičku tady v republice. Československo je moje vlast, tady jsem se narodil, a Řecko je moje druhá vlast. Miluju Česko, miluju Prahu a český národ. Tady jsem udělal svou první kariéru. Tam, kde ses narodil, tam patříš.

Karel Gott přišel na náš koncert a asi po týdnu se ho v Mladém světě zeptali, kdo ho v poslední době nejvíc zaujal. A on odpověděl: „Trio Achill, Zachar a Bolek.“ Víš, co to s námi udělalo? Byli jsme úplně neznámí a najednou jsme byli populární po celé republice, protože na Mladý svět se tenkrát stála fronta. A když Kája Gott něco řekl, tak to platilo. Mnohokrát nám nabídnul spolupráci. Jeho kapelník Štaidl s námi mluvil hodněkrát, chtěl, abychom se vykašlali na Komety a koncertovali s ním. Neudělali jsme to. Byli jsme hodní kluci a měli dobré srdce. S Kájou bychom vydělali ještě víc peněz a možná se dostali až do Las Vegas, ale nechtěli jsme opustit Komety a lidi, kteří nám pomohli v našich začátcích. Dokonce jsme Kájovi nazpívali vokály na dvě desky, třeba píseň Já smůlu mám.

Jaký byl Karel Gott jako člověk, jak jste s ním vycházeli?

Byl to neskutečný člověk, strašně hodný kluk. Kája nás hledal, i když už jsme byli venku. Dělal spoustu pořadů a chtěl nás pozvat, jenže nás nemohl najít – Zachar byl v Řecku, já v Americe a Bolek tady. Karel byl zaprvé neskutečný profesionál a zadruhé nikdy nikoho neurazil. A k lidem, kteří mu byli sympatičtí, byl ještě vřelejší. Miloval naši muziku, líbilo se mu, jak zpíváme. Dokonce se mě i ptal, jak to děláme,  

Jak často jste s ním vystupovali?

Společné turné jsme neměli, ale když to šlo, tak si nás zval jako hosty. Byli jsme s ním třeba ve Sportovní hale.

A co kapelník jeho orchestru Ladislav Štaidl?

Měl nás rád. Sice o něm říkali hrozné věci, ale nás měl rád. Měl rád talentované lidi a nás mezi ně počítal. Štaidl nám třikrát hodil lano, abychom s ním šli spolupracovat, ale my jsme ho vždy odmítli.

Marcela Králová:

Na festivalech jsi zářila, ale přitom se nikdy masově neprosadila. Proč jsi nešla do stáje vlivných producentů jako byl Štaidl, Vágner nebo Janeček? Nedostala jsi nabídku?

Karel Vágner ani František Janeček nejsou moje krevní skupina. Vždycky jsem uznávala spíš ty hodnoty, tedy hudbu a zpěv. Nechtěla jsem prodávat stehna, ale kvalitu. Taky mi říkali, že nejsem hezká. Jirkovi z toho málem praskl vřed. To bylo v tom roce 1981. Chodil nabízet mé písničky a občas se to podařilo, třeba jsem něco natočila v televizi. Občas nám poradil manžel Petry Janů Míša Zelenka, který jí dělal manažera a byl schopný. Proto byla Petra Janů v televizi. My jsme se s nimi stýkali, navštěvovali se a měli od nich první video. Petra Janů byla tehdy prima holka. Na rozdíl od jiných byla fajn.

Marcela Kralova foto MV knihy – Vaclav Nekvapil

S mužem Jiřím Špidrou jste byli spolu nejen v soukromí, ale po celou tvou kariéru tvořili i umělecký tandem, přitom okolo muzikantů se vždy točí spousta fanynek a zpěvačkám nadbíhají ctitelé. Jak jste tyhle věci ustáli, když jste byli mladí, byli jste si někdy nevěrní?

Myslím, že jsme si nebyli nevěrní. O Jirkovi to nemůžu tvrdit stoprocentně a já jsem nějaký výkyv měla, ale nebylo to nic vážného.

Ano?

Když jsem se dostala někam bez něj, tak jsem měla nějaký úlet. Bylo to asi tak dvakrát. A bylo to jen ze zajímavosti, nic vážného. Jednou jsem byla v Sovětském svazu na Melodii Druzjej a tam jsem se dala dohromady s jedním Němcem z nějaké německé kapely. S tím jsme si opravdu sedli. Byla jsem tam asi tři týdny, ale dál to nepokračovalo.

A ten druhý úlet?

Byl to známý ženatý umělec, nechci mu udělat doma nepříjemnosti, proto ho nebudu jmenovat. Jen jsme si to ze zvědavosti zkusili. Když nad tím tak přemýšlím, já jsem vlastně chtěla, aby se mnou Jirka jezdil a všechno za mě vyřídil. Bylo to taky závislé na dopravě. Někdy s námi taky někdo jezdil, třeba Gondolán nebo Michal Prokop. Když jsem jezdila se Zahradníkem, vozila jsem Evu Pilarovou, protože neřídila. Měla jsem tenkrát Simcu Chryslera, což bylo docela velké auto. Koupili jsme ho od někoho už starší, a měli ho poměrně dlouho.

Kdy se ti Jirka poprvé ztratil a ty sis uvědomila, že se s ním něco děje?

Když jsme hráli s kapelou v Národním domě na Vinohradech. Domluvila jsem se s Nekolou, že mi bude dávat kšefty. Také se se mnou chtěl vyspat, ale byl o hlavu menší, takže z toho nic nebylo. Ale dokud to šlo, tak mi kšefty dával. Když tam byl orchestr, se kterým jsem mohla zpívat, vždycky jsem dostala nabídku. S kapelou jsme tam dělali, když byly plesy nebo jiné velké akce. No a na té poslední akci se Jirka v budově ztratil a nemohl najít šatnu. Když už byl Nekola po smrti, volal mi kvůli kšeftům saxofonista Štefl a já si začala uvědomovat, že už to s Jirkou nepůjde. A že bych dělala s někým jiným, o tom jsem nepřemýšlela. Vlastně ani nebylo s kým. Nakonec jsem si řekla, že bych mohla učit.

Jak dnes vypadá tvůj den s manželem?

Kvůli prohlubující se demenci je zcela odkázán na mou pomoc. Umýt, oholit, nakrmit, převléknout, přebalit, dát léky, hlídat, a tak neustále dokola… Teď se mu nevěnuju, protože si povídáme a jak vidíš, chodí okolo, je nespokojený a nervózní.

Před dvěma roky tě udeřil tak, že už nemůžeš zpívat. Tvůj téměř tříoktávový soprán má nyní problém zazpívat i lidovou písničku. Jak momentálně vypadá léčení tohoto úrazu?

Špatně. Jirka má takový reflex, jak se mu sáhne na kalhoty, tak je zle. Chtěla jsem ho osprchovat, snažila jsem se mu sundat kalhoty a on mě praštil. Dostala jsem do krku pravý hák. Myslela jsem, že to nic není, protože jsem normálně mluvila a nic se nedělo, ale pak jsem zjistila, že nemůžu zpívat. Když jsem se obrátila na lékaře, posílali mě bezvýsledně od jednoho k druhému. Jeden odborník mi dokonce řekl, že jsem stará a ve svém věku už nemám na zpívání nárok. Je divné, že to neříká všem těm sedmdesátiletým, osmdesátiletým zpěvákům, kteří stále vystupují. Prý mi atrofují hlasivky a už prostě zpívat nebudu. Tak jsem si pomyslela něco jako, že je blbec a odešla domů v nedobrém psychickém stavu. Měla jsem s sebou manžela. Zdravotní sestřička se divila, co tam dělá. Řekla jsem jí, že ho nemám kam dát, že jsem na něj sama, tak ho beru s sebou. Odpověděla, že by měl být v ústavu. V další nemocnici jsem se dozvěděla, že když můžu mluvit, tak nejsem pro lékaře pacientkou. Doporučili mi však specialistu na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze, kam jsem docházela na elektrostimulace. Je to v hrtanu a bohužel stimulace na to nezafungovala. Něco se v hrtanu pokazilo a současná diagnostika to nedokáže odhalit. Léčení skončilo, protože tady mě už nemá kdo léčit.

Myslíš si, že ještě někdy budeš zpívat?

Bohužel ne. Myslím si, že už je to nevratné. Zpívání mi strašně chybí. Jirkovi tady pořád pouštím nějakou muziku, on si u toho brouká a já si nemůžu vůbec zazpívat.

Jak to snášíš?

O tom se těžko mluví.

Dáváš mu to za vinu?

To nejde. On by mi v životě neublížil, kdyby si to uvědomoval. Za vteřinu neví, že něco provedl. Někdy bych ho zabila, protože některé situace jsou k nevydržení. Dělám mu překážky, aby nestěhoval nábytek. Odtáhne mi psací stůl, vytáhne tiskárnu, klávesnice tady visí na drátě. Vezme jídlo, je to tady potom na sedačce. Vezme pití, rozleje ho, pak to rozšlape. Na zahradě sázím stromky, on je trhá…

Napadá tě fyzicky často?

To ne, vlastně se to stává jen při převlékání. Ty hygienické úkony ho zřejmě ponižují. Chápu to, ale nikdo jiný mu to neudělá.

Ondřej Suchý:

Když jsi dospíval, tvůj bratr byl už populární hvězda. Balil jsi někdy holky na to, že ten slavný Jiří Suchý ze Semaforu je tvůj bratr?

To jsem mohl, viď? Ale nebalil. Jen jednou, bylo to v sedmé třídě, jsem si půjčil od spolužačky Zedníčkové její vlastnoručně sepsaný zpěvník, ve kterém jsem objevil pod titulem Blues pro tebe, napsáno: Hudba a text Jiří Suchý. Tenkrát jsem poprvé a naposled té Zedníčkové řekl: „Tohle je můj bratr.“ Ona mi odpověděla: „Hele Suchý, nekecej, jo?“ A vytrhla mi zpěvník z ruky.  

A sliboval jsi někdy slečnám, že je seznámíš s bratrem nebo je dostaneš do Semaforu, když tě odmění svou přízní?

Nic takového. Samozřejmě se časem profláklo, že mám slavného bratra. Pár čtrnácti-patnáctiletých kluků – byl mezi nimi například Zdeněk Rytíř – založilo malé divadélko Meteor – jak nápadité! –, bylo na Starém Městě v Dlouhé třídě a v něm jsme zpívali z větší části písničky ze Semaforu. Já také a měl jsem úspěch, ba i se svou první vlastní písničkou, která se jmenovala Sentimentální píseň, a já v ní lkal do mikrofonu: „Je mi smutno a blues mi nestačí, neroztančí mě ani zpěv ptačí, je mi smutno a blues mi nestačí, na pavlači se na mě všichni mračí, a tak nežiju, a tak nežiju rád!“


Ondrej Suchy foto MV knihy – Vaclav Nekvapil

Prozradíš, kdy jsi přišel o panictví?

Koukám, že na mě začínáš útočit bulvárním stylem – ale budiž, bylo to docela komické. O panictví jsem přišel až před svým osmnáctým rokem díky jedné krasobruslařce z Vídeňské lední revue, se kterou jsem se k nim domů přišel rozejít. Aby jí to tak nebolelo, přinesl jsem jí kytičku sněženek. No a pak se to semlelo.

Šedesátá léta byla v sexuální oblasti hodně uvolněná. Jak jsi je po této stránce prožíval ty, coby zaměstnanec Československé televize, muzikant populární skupiny Crazy Boys, později novinář časopisu Sedmička, a především bratr hvězdy Semaforu?

Byl jsem normální kluk, žádný lamač dívčích srdéček! Taky jsem byl velmi nezkušený, což už jsem naznačil v předchozí odpovědi, a tak většina lásek se odehrávala na bázi platonické. Možná tě překvapím jedním příkladem, kterému nebudeš chtít věřit, ale bylo to tak. Když jsme v Crazy Boys měli někde po vystoupení, kluci, především Miki Volek s Mirkem Berkou, vyrazili na nějaký divoký mejdan, zatím co já s basou a Láďa Štaidl s kytarou, jsme se vždycky rozešli ke svým domovům.

Mezi tvé přítelkyně patřily i hvězdy Semaforu – třeba Lilka Ročáková nebo Dáda Patrasová. Jak jsi je sbalil a proč tyhle vztahy nedopadly?

Odpovím jen tak, že obě dívky se mi moc líbily a také jsem jim to dával náležitě najevo. Ale přidám ti k této informaci ještě bonus – líbila se mi moc Pavlína Filipovská a rovněž Yvonne Přenosilová. A oběma jsem vyznal lásku, což bylo asi tak všechno.

A co tvá láska s Danielou Kolářovou?

Jo tak to bylo něco jiného. Mně bylo šestnáct, Daně patnáct a chodili jsme spolu natřikrát. Začali jsme o prázdninách v Karlových Varech, protože Dana byla Karlovaračka, pak jsme to zkoušeli dát dohromady poté, co se dostala v Praze na DAMU. Získal jsem si ji mimo jiné, když jsem jí koupil v antikvariátu tlustou bichli Můj život v umění od K. S. Stanislavského. Nevydrželo nám to dlouho, tak jsem to zkusil potřetí. Tehdy jsem to ovšem schytal už v zárodku. Dana začala točit svůj první film, Soukromou vichřici, a odmítla mě s tím, že se jí ozývám, jelikož mi imponuje, že se o ní začalo hodně psát v novinách. Počtvrté jsem se už nepokoušel o nic.

Foto: MV knihy

Čtěte dál …