Román Hedina válka – nepříliš známý příběh z druhé světové války z ostrova Jersey

Strhující kniha britské autorky Jenny Lecoat vychází ze skutečných událostí (a také z historie její vlastní rodiny). Byla přeložena do deseti jazyků, zatím vyšla ve čtrnácti zemích a dostala se mezi bestsellery The New York Times a Der Spiegel. Příběh mladé ženy, která za pomoci chytrosti, kuráže a nenadálých přátelství dokáže přežít na nacisty okupovaném ostrově z originálu Hedy´s War přeložila Kristina Himmerová.

Hedina Válka, Jenny Lecoat

Hedy, mladá Židovka z Vídně, brzy po okupaci uprchla před nacisty na ostrov Jersey nedaleko francouzského pobřeží – ovšem neunikla na dlouho. Píše se rok 1940 a Hitlerova armáda obsazuje všechny Normanské ostrovy a tentokrát už Hedy nemá kam utéct. Z nouze tedy přijme místo překladatelky v německém vojenském táboře a snaží se utajit svůj nežádoucí původ s vydatnou pomocí přátel, známých – a také jednoho pohledného německého důstojníka. Navzdory všemu se Hedy do vojáka zamiluje a jejich románek se postupně mění ve vážný vztah, na němž závisí hned několik životů, včetně toho jejího. Ovšem tlak vojenského režimu a tajné policie se stupňuje, a tak jsou oba nuceni podnikat čím dál zoufalejší kroky, aby unikli prozrazení a dokázali válku přežít.

Kdo je Jenny Lecoat

Oba její rodiče vyrůstali na ostrově Jersey během německé okupace a obě jejich rodiny se účastnili protinacistického odboje – a právě z této bohaté historie své rodiny i celého ostrova Jenny Lecoatová čerpá ve svých románech. Z Jersey se odstěhovala v osmnácti letech a deset let strávila jako komička – v roce 1986 získala dokonce hlavní cenu Edinburského festivalu. Dodnes kromě psaní působí i jako moderátorka, herečka, novinářka (Cosmopolitan, Observer) a také scénáristka (Birds of a Feather, Sometime Never, The Catherine Tate Show, EastEnders). Jejím manželem je televizní scénárista Gary Lawson a žijí společně ve východním Sussexu.

Ukázka z knihy:

Betonové schody před domem byly silně popraskané a vchodové dveře za kdysi zdobným portikem pod omšelým nátěrem kvůli dešti tak nabobtnaly, že se málem nedaly zavřít. Hedy vklouzla do domu a začala stoupat po širokém, neosvětleném schodišti ke svému bytu. S každým opatrným došlápnutím na schod uslyšela zapraskání starého suchého dřeva a měla pocit, jako by ty zvuky vycházely z jejího nitra, kde se zlost mísila s kyselinami v prázdném žaludku a zarývala se do jeho výstelky. Co teď s volným večerem? Poslechne si zprávy v devět na BBC přinášející další depresivní informace o porážkách Spojenců v severní Africe? Zaleze si do postele s Hemingwayem a knihou z knihovny, zatáhne těžký závěs, jenž odděloval prostor na spaní, a na pár hodin se uzavře před světem? Při té představě jí nálada ještě klesla. Věděla, že bylo zbrklé takhle odejít. To ta pitomá výbušná povaha, kterou zdědila po otci. Ale teď už bylo pozdě.

V prvním patře zaslechla známé zaskřípání dveří paní Le Couteurové, které se otevřely na centimetrovou škvíru, z níž na ni ze tmy mžouralo jedno skleslé oko. V prvních týdnech po nastěhování Hedy na svou sousedku pokaždé zavolala pozdrav, aby ji uklidnila. Doufala, že tím rozptýlí podezření staré vdovy a třeba mezi nimi zaseje semínko důvěry. Namísto odpovědi se však nikdy nedočkala ničeho vlídnějšího než zavrčení a poté, co důchodkyni jednou přistihla na chodbě v přízemí, jak drží její poštu proti světlu a zkoumá její obsah, to Hedy vzdala. Teď tedy tu starou čarodějnici ignorovala, prošla kolem jejích dveří, slyšela, jak zase tiše zaklaply, a nerušeně pokračovala ve výstupu do posledního patra.

Byt byl potemnělý, po linoleu se plazily poslední pruhy slabého světla soumraku. Byla tam ukrutná zima. Hemingway k ní přiťapkal, aby ji přivítal, Hedy ho zvedla a pomazlila se s ním. Hebkost jeho teplé srsti na tváři jí dělala dobře. Nevděčné zvíře však rychle pochopilo, že u sebe nemá žádné žrádlo, vykroutilo se jí z náručí a vrátilo se do svého košíku před krbem. Kocour očichával prázdný rošt a vrhal na ni pohledy plné naděje.

„To víš, že jo,“ zamumlala Hedy a stáhla zatemňovací roletu. Pak se pomalu a zdráhavě shýbla pod dřez a vytáhla z krabice jednu z drahocenných svíček. Na černém trhu za ně utratila většinu zbývajících úspor a úzkostlivě z nich večer co večer nožem seškrabávala odteklý vosk, aby omezila svou večerní spotřebu. Letos se žádná chanuka slavit nebude. Z krabičky na parapetu vzala zápalku, opatrně jí škrtla, aby se nezlomila a zapálila na první pokus. Knot vzplanul a ona drobný zlatý plamínek schovala v dlaních.

Chlad v místnosti jí začal pronikat na kůži a s ním přicházela celá řada důvodů ospravedlňujících její prudký odchod. Neměla snad právo se na Antona za jeho neopatrnost zlobit? Zradil svou jedinou přítelkyni kvůli takové hlouposti, která napadla ženu, již sotva poznal! Jestli by to nestálo za zvážení? Tohle jí řekne chlap, co si stěžoval, že byl donucen obsloužit v pekárně německé vojáky? Jestli na Antonovi něco odjakživa obdivovala, byl to jeho smysl pro morálku. Copak se ho jen tak vzdal kvůli nějaké hezké tvářičce?

Na malém sporáku stál rendlík se zbytkem zelňačky s tuřínem na dně, kterou si uvařila den předtím. Její pach visel ve vzduchu jako smrad zatuchlého prádla. Chvíli zvažovala, jestli si ji neschovat na snídani, ale hlad jako vždy zvítězil nad zdravým rozumem a záhy už ji do sebe nenasytně ládovala a hltala rychleji, než bylo zdrávo. Vysála cínovou lžíci do poslední kapky, vylízala rendlík,až cítila jen chuť kovu, a pak se zhroutila na dřevěnou židli u malého stolku a zadívala se na mihotající se plamínek. Ačkoli dobře věděla, že to není dobrý nápad, otevřela mělkou zásuvku pod stolem, strčila do ní ruku a šátrala uvnitř, dokud nenašla malý svazek papírů. Přitáhla si svíčku blíž, rozbalila jemné listy a prohledávala je, až došla k poslednímu dopisu z dubna 1940 – přesně rok starému.

„Naše milovaná dcero,“ začínal dopis matčiným tenkým písmem. Následovalo několik prázdných a podezřele veselých vět o krásném počasí a vstřícných sousedech. A pak ten nejasně zašifrovaný závěrečný odstavec: „Mluví se ale o tom, že pojedeme na dovolenou.“ Hedy se opět zahleděla do plamene svíčky. Za ty dlouhé roky manželství její rodiče o dovolené nemluvili ani jednou. Zavřela oči a vybavila si svou matku, jak si zahřívala ruce u starého sporáku. Pomyslela na Rodu, na chichotající se Rodu s havraními vlasy, která v Hediných představách jako vždy pózovala v širokém slamáku a s dlouhou holí v ruce a obdělávala půdu v nějakém palestinském kibucu. Po chvilce Hedy list papíru uhladila, vrátila ho do balíčku k ostatním a pak je zastrčila zpátky do zásuvky. Tentokrát ji však zamkla pomyslným malým klíčkem. Čtení těch dopisů jí nikdy nepřineslo žádnou útěchu, stejně jako recepty v kuchařkách nedovedou utišit hlad. Teď si je aspoň měsíc nepřečte.

Opřela se na židli, ale představa Rody nezmizela. Rody, která flirtovala s německými strážníky, když je vyslýchali tu noc poblíž švýcarské hranice, koketně se chichotala přes rameno, aby nemusela ukazovat doklady, a mrkala na nějakého rozesmátého nacistu, aby ji pustil přes hranice. V Hedy tu noc vzbudila neskutečný obdiv. Roda by pro přežití udělala cokoli. Jinak to při její chytrosti a odvaze ani být nemohlo.

Hedy, jsme přece přátelé. Mám o tebe starost.

Hedy velmi pomalu, jako by chtěla sama sebe ošidit, vytáhla z kapsy onen výtisk Evening Postu. Rozložila ho na stole a rychle ho prolistovala. Tentokrát nechala nařízení pro Židy bez povšimnutí a prolétla novinami až k inzerátům na konci. Byl tam, na straně sedm. Inzerát v rámečku.

HLEDÁME: překladatele plynně ovládající angličtinu a němčinu do kanceláře v NSKK Transportgruppe West, Staffel VT. Vynikající ohodnocení. Žádosti zasílejte písemně do 15. května.

Přečetla si ho znovu a pak ještě potřetí. V místnosti bylo naprosté ticho a jedinými světlými body byla svíčka a její žlutý odraz v Hemingwayově vykulených zvídavých očích. Do pátku musela zaplatit nájem. Až ho zaplatí, oči nezbudou jí žádné peníze na jídlo. Hruď jí zaplavila palčivá bolest, když inzerát opatrně vytrhla a položila ten malý čtvereček papíru na stůl. V místnosti byla pořád ještě zima, ale uvědomila si, že se potí.

„Vojíne? Tenhle je hotový.“

Voják k němu přešel s psací podložkou a poznamenal si poznávací značku nákladního vozu Opel Blitz. Poté mu dokument předložil k podpisu a kopii vytrhl. „Mám přijet s tím dalším, pane poručíku?“

„Ne, dám si přestávku na oběd. Dejte mi půl hodiny.“ Kurt Neumann si do kusu hadru utřel ruce umazané od oleje, protáhl si bolavá záda, uhladil si vlasy a zamířil k důstojnické jídelně. Dnes se podával dušený králík se zeleninou. Pořádné maso, s bramborovou kaší! Loni touto dobou žil jenom z masových konzerv (při té vzpomínce se mu pořád ještě mírně zvedal žaludek) a toho příšerného žitného chleba, na kterém by si člověk vylámal zuby. V břiše mu radostným očekáváním zakručelo.

Cestou přes areál si Kurt odkašlal, aby se zbavil prachu v hrdle. Jemný, světlý prach z tábora Hühnlein se dostal úplně všude: pod oblečení, do očí, a dokonce i do ponožek. Tak to dopadá, když se tak rozlehlý komplex budov postaví narychlo během pouhých pár týdnů. Rozměry areálu byly opravdu působivé. Zahrnoval několik řad montovaných správních baráků a skladišť materiálu a zpevněné cesty pro těžká vozidla, jež přijížděla a odjížděla celý den. Odtud měla být podle polního velitelství „plánována a uskutečněna výstavba nejrozsáhlejšího opevnění, jaké kdy svět spatřil“.

Ve skutečnosti Kurtovi celá ta myšlenka připadala trochu hloupá. Ostatně pokud si Churchill tyto ostrovy chtěl násilím vzít zpátky, už by to dávno udělal, ne? Proč vynakládat tolik peněz a energie na ničení tak nádherné krajiny? Kurta samozřejmě ani nenapadlo vyslovit takové úvahy před ostatními důstojníky – natožpak před fanatiky, jako byl jeho spolubydlící Fischer nebo zdejší pracovníci. Organizaci Todt neboli „OT“, jak byla tato vojenská stavební sekce známá, velela banda pořádných darebáčků – nebyli to ti profesionální, disciplinovaní muži, s nimiž sloužil ve Francii. Při obědě tady sedávali v semknutých skupinkách, kouřili jednu cigaretu za druhou a smáli se příliš nahlas vtipům, jež mu připadaly kruté. Při jedné příležitosti viděl, jak jistý důstojník nakopl do rozkroku pajdavého místního kluka, který za jakýsi údajný projev neúcty musel čistit latríny. Kurta ten incident znechutil, ale nenahlásil ho. Říkal si, že to nemá smysl, protože by to stejně k ničemu nevedlo. Jak ho Helmut během školních let nesčetněkrát varoval, lepší je na sebe neupozorňovat, když z toho nekouká žádný prospěch. A až na ty grázly z OT se mu práce tady líbila. Dohled na práci mechaniků, odškrtávání kontrolních seznamů, schvalování dovezených náklaďáků – to všechno byly úkoly, které by zvládl i ve spaní. Občas se vrtal v motorech buicků, vyřizoval papírování, což se s boji na frontě vůbec nedalo srovnat. Skoro jako by se vrátil na strojárnu.

V jídelně byla fronta, a tak se rozhodl, že počká venku a zakouří si. Opřel se o zeď skladiště, vytáhl z kapsy krabičku gauloisek, své nové oblíbené značky, vyklepal z ní jednu cigaretu a chystal se ji zapálit, když uviděl něco, co ho zarazilo. Plamínek zapalovače dál plápolal ve větru. Mezi dvěma správními bloky stála bledá, hubená dívka s tmavě blonďatými vlasy a poněkud zmateně se rozhlížela. Vlasy měla pečlivě vyčesané, avšak navzdory teplému počasí měla na sobě omšelý vlněný kabát a boty, které už měly nejlepší dny za sebou. Vypadala nervózně a očividně by potřebovala vydatný oběd, ale nejvíc ho zaujaly její oči. Byly to velké, vyděšené oči lesního stvoření, ale rozeznal v nich i náznak vzpurnosti. Už se jí chtěl zeptat, jestli nepotřebuje pomoc, když se na něj sama obrátila.

„Promiňte, kde najdu šikovatele OT Schulze z bloku sedm?“

Kurt se překvapeně usmál. „Vy jste Němka?“

Hedy zavrtěla hlavou. „Rakušanka. Přišla jsem kvůli…,“ zaváhala, jako by ji ta slova pálila v ústech, „kvůli tomu místu překladatele.“

Nemohl od těch očí odtrhnout pohled. Měly barvu moře v zátoce Rozel. „Blok sedm je ten další barák nalevo. Pojďte, zavedu vás tam.“

„Ne, děkuji.“ V jejím hlase byla slyšet chladná, nucená zdvořilost. „Trefím sama.“ Kurt se za ní díval, pozoroval její postavu lehce se kymácející na nerovném terénu a ani na vteřinu z ní nespustil oči, dokud nezmizela za rohem.

Když Kurt o hodinu později procházel se štosem podepsaných průvodek a s žaludkem plným dušeného králičího kolem vchodu do bloku sedm, znovu tu dívku uviděl. Tentokrát zrovna vycházela z baráku ven a cestou si potřásla rukou se zavalitým chlapíkem v brýlích s tenkými obroučkami, což musel být Schulz, jak si Kurt domyslel. Byl to zvláštní, zběžný stisk rukou, jako by se do něj ani jednomu z nich nechtělo a oba si přáli, aby ho měli co nejrychleji za sebou. Kurt se chvilku díval, jak dívka odchází směrem k bráně v plotě z ostnatého drátu, a pak k sobě přivolal Schulze.

„Vy jste šikovatel OT?“ Muž přikývl. Kurt se nad ním tyčil jako hora. „Ta slečna přišla kvůli tomu místu překladatele, je to tak?“

„Ano, pane poručíku.“

„A přijmete ji?“

Schulz se začal trochu ošívat. „Obávám se, že nemám jinou možnost, pane. Mluví plynně oběma jazyky. Měli jsme hrozně málo uchazečů.“

„Nerozumím. Je s ní nějaký problém?“

Schulz rychle zamrkal, jako by mu někdo hodil do tváře písek, a poškrábal se na špičce nosu. „Vůbec ne, pane. Nepochybně bude naprosto vyhovující.“

Kurt vycítil, že mu Schulz něco tají, ale neměl chuť to z něj dostávat. Pořád ještě věnoval pozornost dívčině vzdalující se postavě, a tak Schulze s nepřítomným úsměvem zase propustil. S průvodkami stále ještě v ruce nemohl jinak než se podvolit neodolatelnému návalu zvědavosti a vydat se za ní.

Tak si to alespoň později vysvětloval. Ujistil se, že ho nikdo nepozoruje, a začal dívku z bezpečné vzdálenosti pronásledovat. Ta nyní došla k bráně a na úzké silničce za ní zabočila doleva. Kurt v rychlosti zasalutoval vojákům na stráži a pomalu vyšel z areálu směrem za ní. I nadále se od ní držel dostatečně daleko – co by jí asi tak řekl, kdyby se otočila a začala se ho vyptávat? – a šel za ní až k další zatáčce. To, co pak uviděl, ho přimělo couvnout a schovat se za prudkým travnatým svahem u krajnice, aby tu intimní chvilku nenarušil.

Dívka se opírala o rezavou železnou branku sousední farmy, předloktí měla položená na jejím horním okraji. Do tváře jí neviděl, ale její svěšená útlá ramena vypovídala o nesmírném smutku, nebo snad dokonce zoufalství. Zvedla drobnou, bledou ruku k obličeji a utřela si tváře. Druhou rukou si vytahala sponky ze zátylku. Mírně zvlněné vlasy jí spadly na ramena a ona zaklonila hlavu, aby lokny pořádně uvolnila. Poté vlásenky pečlivě spojila a zastrčila si je do kapsy kabátu. Kurt na ni uhranutě zíral a sotva dýchal ze strachu, že by se mohla otočit a uvidět ho, ale zároveň si přesně tohle přál. Dívka se ale neotočila, dál tam nehnutě stála, opírala se o branku a hleděla přes pole do dáli, jako by nasávala pachy a vůně okolní venkovské krajiny. Vánek si pohrával s jejími vlasy a cípy kabátu a přetvořil její siluetu. Kurt měl dojem, že zavřela oči. Po obloze nad ní přelétlo hejno vlaštovek a ona se naklonila přes branku a mocně se vyzvracela na pole za ní.

Čtěte dál …

Jak si postavit kolo (za víkend)

Nakladatelský dům GRADA přichází s přehledným a jasným návodem, jak si sami postavíte kolo. To, že pochopíte, jak se kolo vyrábí a jak funguje, z vás udělá lepšího cyklistu. Jak si postavit kolo (za víkend) Ať už na něm chcete jezdit do práce, na výlety, nebo na...

pokračovat ve čtení