Psychologický thriller Žena bližního tvého – příběh „dokonalého“ manželství

Knihy

Žena bližního tvého je kniha, kterou neodložíte. Na tom se shodnou všichni, co ji četli. Její autor je britský spisovatel a novinář Tony Parsons, kterého čeští čtenáři znají díky detektivním příběhům z Londýna s Maxem Wolfem či autobiografickému románu Muž a chlapec oceněného British Book Awards. Dosud mu vyšly knihy ve více než 40 jazycích v nákladu převyšujícím 3,2 milionu kusů.

„Nejzhrzenější milenci bývají chlapi!“

Řekl Tony Parsons ke své knize Žena bližního tvého pro GQ. „Příběh je vyprávěný ze dvou různých úhlů – z pohledu manžela a jeho ženy. Moje redaktorka i můj agent trvali na tom, aby tito dva různí vypravěči zněli naprosto uvěřitelně a byl mezi nimi jasný rozdíl. Možná proto vyznívá trochu jinak než mých šest předchozích s Maxem Wolfem. Snažil jsem se do obou postav naplno vžít. Jde o příběh o lásce, i o vraždě, o jednom manželství a jediné osudové chybě.“

Co dělat, když se váš dokonalý život začne naprosto vymykat kontrole?

Na první pohled by se zdálo, že Tara Carverová vede dokonalý život. Je to milující matka, manželka a podnikatelka, která provozuje vlastní firmu. Přesně ten typ člověka, vedle nějž byste chtěli bydlet a se kterým byste se mohli stát i nejlepšími přáteli. Ale jaký člověk je Tara doopravdy? Jednoho šíleného večera se totiž Tara rozhodne tohle všechno ohrozit. Její perfektní život se rázem změní v noční můru, když jí ženatý muž, s nímž strávila jedinou noc, řekne, že s ní chce mít vážný vztah. A že ji ani její milovanou rodinu nenechá na pokoji, dokud mu neřekne ano.

Zdá se, že z téhle situace je jen jedna cesta ven. A ta vede přes vraždu.

Ukázka z knihy:

Říkám tomu chození na trh s bolestí.

Můj manžel odejde z místnosti s naším synem v náručí, já ihned chňapnu po mobilu, který si nechal položený na konferenčním stolku, a začnu postupně procházet všechny skryté kouty jeho života.

Whatsapp. SMS. E-maily. Rychle otevírám jednu aplikaci za druhou. Možnost objevit bolest je všude. Opravdovou, srdce lámající a životy rozvracející bolest, při níž se z očí řinou slzy hněvu doprovázené přerývaným „Jak jsi mohl?“. Existuje tolik míst, kde by bylo možné zanechat důkazy o své zradě. Nebo o myšlenkách na zradu. Nebo o koketní předehře zrady. Nebo odporné sladké nesmysly, které zradu doprovázejí. Všechny ty nepopiratelné usvědčující důkazy jeho tajného života.

Z chůvičky praskají tiché hlasy. Christian, můj manžel, čte našemu pětiletému Marlonovi na dobrou noc.

„Ale Buck nebyl ani pokojovým psíkem, ani psem z psince,“ předčítá Christian. „Celá říše byla jeho.“

Volání divočiny, pomyslím si. Tuhle knížku náš syn miluje. Jenže pětiletý kluk je na Jacka Londona ještě moc malý. Měla bych tam rovnou dojít a říct Christianovi, ať mu přečte něco přiměřeného jeho věku. V pěti letech mají děti číst Lidičky z Kouzelného stromu, a ne zpropadené Volání divočiny.

Ale nezvednu se. Místo toho si dál projíždím Christianův telefon.

Špička palce mi létá tam a zpět čím dál rychleji, ale dneska na trhu s bolestí moc velký výběr nemají. Z Christianových starých zpráv přímo čiší nevinnost. Jediná nepřečtená zpráva na jeho telefonu je upomínka, že má dovézt auto do servisu na pravidelnou prohlídku. Ve schránce má hromádku neotevřených e-mailů, ale všechno jsou to jen reklamy a spam.

Christian se vzdal svojí práce, aby se mohl starat o Marlona. Nebo by možná bylo přesnější říct, že to práce už vzdala s ním. Jeho telefon tedy na rozdíl od mého počítače nepřetéká urgentními žádostmi o pozornost. Já mám naopak schránku, která nikdy nespí, schránku někoho, kdo potřebuje řídit rostoucí společnost. A toho je ušetřen zase Christian.

Z chůvičky slyším jeho klidný baryton. „Skákal do plaveckého bazénu nebo vycházel se soudcovými syny na lov; provázel Mollii a Alici, soudcovy dcery, na dlouhé toulky za soumraku nebo za časných jiter; za zimních večerů líhal u soudcových nohou před hučícím ohněm krbu v knihovně.“

Zatřesu hlavou. Já tu knihu miluju, to ano. Ale teď se prostě nehodí. Ne v pěti letech. A přesto si nemůžu pomoct a doufám, že Christian Marlonovi kapitolu dočte až do konce. Protože jeho mobil právě důležitě zapípal.

Nová zpráva!

Je to ale jen jeho kamarád, tedy vlastně náš kamarád, Spike. Chce si potvrdit zítřejší sraz ve fitku.

A pak si vzpomenu na instagram. Můj manžel instagram vyloženě zbožňuje.

A jak tak projíždím fotky v jeho kanálu příspěvků, ucítím první ostré bodnutí viny. Aby totiž bylo jasno, život mého manžela je na rozdíl od životů některých jiných lidí, které bych zde mohla jmenovat, dobrý.

Hlavní stránka instagramu je plná všech jeho oblíbených věcí. Elektrických kytar, fitness motivace a fotek legračních zvířátek dělajících bezostyšně rozkošné kousky. Tohle tedy číhá v temných koutech manželova mobilu.

Francouzský buldoček na skateboardu. Staré kytary Fender Telecaster. Jeho osobní příspěvky jsou plné lásky a rodiny, plné nás – Christiana, mě, Marlona. A nesmím zapomenout ani na našeho žlutého labradorského retrívra Buddyho. Procházím se po trhu s bolestí, ale už jasně vidím, že všechny regály zejí prázdnotou. Ano, i Christianův telefon má samozřejmě tlačítko Smazat. A každý správný tajnůstkář s aspoň trochou zkušeností dobře ví, že si v telefonu nesmí nechat nic, co by mohlo být později použito proti němu.

A vždycky by mohl používat druhý, tajný telefon.

Tak jsem to dělala já.

Ale hluboko v srdci vím, že můj manžel večery pečlivým promazáváním zpráv netráví a že žádný druhý telefon na organizaci svých volnočasových aktivit nepotřebuje. Protože někteří lidé nemají co skrývat.

Někteří lidé jsou (ano, už zase musím použít tohle slovo, protože žádné vhodnější slovo není) prostě dobří.

Christian je schopný jen tak bezstarostně nechat telefon ležet kdekoliv v bytě, aby ho jeho manželka mohla potají prošmejdit. Ze zkušenosti můžu říct, že skutečně nevinní lidé, dobré duše, které nemají co skrývat, nikdy ostatní lidi nepodezřívají. Žijou totiž v iluzi toho, že zbytek světa je stejně čestný jako oni. Podezřívavost vždycky trápí jen ty provinilé. Jen provinilí lidé chodí na trh s bolestí.

Slyším, jak Marlon zívá, protahuje se a tvrdí, že ještě není ani trochu ospalý, vážně, tati! A pak spoustu šoupavých zvuků – to, jak Christian zvedá z postele podřimujícího psa.

„Tak dej jenom odpočinout očím,“ nabádá ho Christian a z hlasu je mu přitom slyšet úsměv.

V naší rodině vždycky jeden druhému říkáme: „Jen dej odpočinout očím.“ Protože když člověk jen zavře oči, znamená to, že ho nikdo nenutí spát. A když člověk spát nemusí, tak vždycky nevyhnutelně usne. Aspoň u nás to pokaždé funguje.

Slyším, jak dá Christian Marlonovi pusu na jeho blonďatou čupřinu, a ještě naposledy se podívám na naše rozesmáté tváře na jeho telefonu, na jeho milující svědectví o naší rodině.

Tohle je jeho svět, pomyslím si a potlačím vzlyk z nefalšovaného žalu, který cítím hluboko v srdci.

Já a Marlon a Buddy. Tohle je Christianův život.

Když to člověk podá takhle, zdá se Christian nudnější, než ve skutečnosti je.

Je sice táta v domácnosti, pořád je to ale kus chlapa. Je vysoký, štíhlý a svalnatý. Rozený sportovec, který svou od přírody atletickou postavu třikrát týdně zpevňuje ve fitku pod přísným dohledem našeho kamaráda Spikea. Zatímco já trávím dlouhé hodiny shrbená u stolu, předávkovaná kofeinem, přecpaná sacharidy a přehlcená prací, Christian se soustředí na svoje kardio s vysokou intenzitou.

Ženy se za ním otáčejí. Všímám si toho. Nezírají na něj, spíš mu často věnují druhý pohled. Nebo první pohled, který trvá o trochu déle, než by měl. Na ulici, v restauraci, u školních vrat (ty mámy by se nad sebou vážně měly zamyslet). Nosí brýle, takové ty se širokými černými obroučkami, takže připomíná spíš Buddyho Hollyho než Johna Lennona. Podle všeho mu ale na půvabu jen přidávají a ženy se na něj dívají, jako by to byl Clark Kent a zrovna si rozepínal horní knoflíček na košili.

A on si toho vůbec nevšímá.

A ten největší důkaz toho, jak dobrý člověk to ve skutečnosti je, přijde vzápětí. Když se Christian vrátí do obývacího pokoje s dětským vydáním Volání divočiny z edice Puffin Classics v ruce a se žlutým retrívrem Buddym poslušně cupitajícím v těsném závěsu, všimne si, že držím jeho telefon v ruce.

A ani nemrkne.

Kolik mužů, které znáte, by se takhle zachovalo? A kolik žen?

Když Christian pokládá Volání divočiny na konferenční stolek, ještě pořád se usmívá.

Opatrně položím jeho mobil na knížku, pak se k němu otočím a svými rty najdu ty jeho. Když ho stisknu v náručí, rozesměje se. Objetí mi oplatí a já se mezi jeho rukama rozplynu. Užívám si jeho sladké teplo a pevné svaly, které znám stejně důvěrně jako svůj každodenní ranní odraz v zrcadle.

„Miluju tě,“ zašeptám.

„Já tebe taky,“ odpoví mi.

Neříkáme si to každý den, ale dneska mu to jednoduše říct potřebuju. Cítím to spojení mezi námi, je to propojení, které dokáže vytvořit jedině čas. Nenajdete ho někde v baru. Nenajdete ho v klubu. Nenajdete ho ani na žádné aplikaci, kde si vybíráte partnery potažením doleva nebo doprava, a v tomhle mi můžete věřit, protože v tomto odvětví jsem tak trochu odbornice.

Vychovat společně dítě. Pořídit si spolu psa. Spát po boku svého partnera stovky, teď už dokonce tisíce nocí. Sledovat, jak vaši rodiče stárnou. Sledovat, jak se připravují na smrt. Druhého člověka můžete takhle důvěrně poznat jedině v případě, že společně posbíráte spoustu životních zkušeností, malých i velkých.

Přitisknu si ho k sobě až moc pevně. Políbím ho na tvář a rty přejedu po jeho večerním strništi, které je hrubé jako smirkový papír. Brýle s černými obroučkami mu shodím z nosu.

„Taro,“ napomene mě pobaveně, zasměje se a brýle si narovná, „ještě není ani sobota.“

Ty za to nemůžeš, pomyslím si a najednou cítím, že se mě zmocňuje plačtivé vyčerpání.

Můžu za to já.

Když si všimne, jak se mi oči lesknou slzami, úsměv se mu ze rtů vytratí.

A já se rozhodnu, že nadešel čas.

Musím mu to říct dnes večer. Musím mu to říct teď hned.

Popravdě ani nemám na vybranou. Každou chvíli zjistí, že všechno, co doteď o našem společném životě věděl, nebyla pravda.

Začne mu zvonit telefon.

„Neber to,“ řeknu mu.

Drží si mě od sebe na délku paže.

„Taro?“

Mobil přestane zvonit.

„Co se děje? Řekneš mi to? No tak, chci to vědět.“

Podívám se mu do očí a nadechnu se.

A pak uslyším houkání sirén a ucítím, jak se ode mě manžel odtahuje. Na jeho nádherném obličeji se objeví výraz, který mi láme srdce, protože jasně dokazuje, že on zatím ještě netuší, co jsem to přivlekla k našim dveřím, do naší malé rodiny a do našeho dobrého života.

Místnost zaplní modrá světla policejních majáků.

A já vím, že si přijeli pro mě.

Kniha vyšla v nakladatelství www.mobaknihy.cz.

Čtěte dál …