Nevím, proč to tak v lidských dějinách je, ale společnost se nedokáže zastavit v bodě, kdy jsou lidé spokojení a daří se jim. Kdy mají hlavu v oblacích, protože vybojovali něco, po čem tak toužili. Kdy jsou šťastní. Z neznámého důvodu se snaží jít dál. Jenže každá hora má svůj vrchol a další cesta vede vždycky už jen dolů.
Ve chvíli, kdy lidé pochopí, že vrchol je za nimi a vzdaluje se, neotočí se, aby se vrátili, ale tvrdošíjně jdou dál. A když konečně zjistí, že se mýlili, tak začínají být nespokojení a kverulují. Co v takové situaci zbývá? Vytvořit virtuální dojem, že se nic neděje a jsme stále na onom pomyslném vrcholu, případně dál stoupáme. A pokud někdo nesouhlasí, je třeba jej umlčet.
To ovšem neznamená, že by ti, kteří potírají kritické a nepříjemné pravdy, něco takového přiznali. Naopak, vystupují jako nejoddanější bojovníci za svobodu projevu a slova, ale přitom ji pomalu ale jistě zašlapávají do země. Ovšem tak, aby si toho nikdo nevšiml. A pokud by si toho někdo všiml, pak ho přesvědčují, že se tak děje ve jménu vyšších cílů a moderních ideálů. To, co oni dělají, je přece ochrana svobody projevu a myšlení, jen v nové a vyšší kvalitě, protože ji očišťují od nekorektního neřádu a hoaxů. Jediné svobodné myšlení je prý to, které svobodně vyjadřuje jejich vlastní názory a cíle. Ostatně, už V. I. Lenin říkal, že svoboda je poznaná nutnost. Nejspíše se dnešní inkvizitoři, cenzoři a elfové inspirovali právě jeho myšlenkami.
O svobodě projevu
Právo na svobodný projev je odvozeno z tradice Velké francouzské revoluce a stalo se ikonou při budování všech moderních, liberálních a demokratických společností. Je chápáno jako integrální součást lidských práv a zakotveno ve Všeobecné deklaraci lidských práv, schválené v roce 1948 Valným shromážděním OSN. Při jejím schvalování se tehdy komunistické Československo zdrželo hlasování.
Z této deklarace je odvozen Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, přijatý na zasedání OSN v roce 1966. K tomuto paktu tehdejší Československá socialistická republika přistoupila podpisem v roce 1968, ale v platnost vešel až po schválení Federálním shromážděním v roce 1976. V článku 19 se hovoří o „právu zastávat svůj názor bez překážky“ a o „právu svobodného projevu“. Na tyto dva dokumenty navazuje řada dalších úmluv, chart a paktů, které však opakují ve své podstatě totéž.
Za komunismu se tradoval vtip, jaký je rozdíl mezi komunismem a kapitalismem. V obou režimech mají lidé právo svobodného projevu, ale v kapitalismu mají právo na svobodu i po projevu. Právě porušování zásad Mezinárodního paktu o občanských a politických právech se oficiálně stalo důvodem vzniku občanské iniciativy, známé jako Charta 77.
To, co za komunismu platilo jen de iure, po listopadu 1989 platilo i de facto. Ovšem jen chvíli. Vítězové totiž nikdy neumějí být velkorysí. A tak stoupenci „lásky a pravdy“, kteří bojovali za svobodu projevu, ihned poté, co převzali moc, začali omezovat svobodu projevu stoupenců poraženého režimu. Svoboda projevu platila pro všechny a pro každý názor, kromě toho, který se pojil s ideologií poražených. Diskutovalo se o zákazu komunistické strany, ale nakonec vznikl jakýsi hybrid. Komunistická strana zakázaná nebyla, ale propagace komunismu ano. Za propagaci se považoval jakýkoli projev, který by tuto ideologii obhajoval, a časem i připomínal, a hledal v oněch časech i věci dobré.
To byl první zásek do liberálně chápané svobody projevu. A záhy následovaly další kroky. Začala se zakazovat vyjádření, která nebyla v duchu oficiální evropsko-unijní doktríny, ať se již jednalo o postuláty ideologické, o hodnocení historických událostí a osobností, a později v duchu eskalace lidských práv o kritická vyjádření na adresu různých menšin či na změny v politickém systému Evropy.
A tak svoboda projevu, daná různými pakty, ustanoveními a chartami, vzala opět za své. Dějiny jsou až průzračně jednoduché, vše se neustále opakuje. Stejně jako komunisté svými zákony omezili svobodu slova a kriminalizovali řadu různých „podvratných“ názorů, udělaly to i vlády na počátku 21. století. To vše pod zástěrkou korektnosti.
Základním zdůvodněním je zdánlivě hezká teze – mějte svobodu projevu, ale svými slovy nesmíte škodit jiným. A tak se začaly do trestního práva dostávat přestupky a zločiny, jejichž podstatou bylo, že se někdo vyjádřil o něčem nebo o někom jinak, než „se smí“. Nepřipomíná vám to něco?
Navzdory tomu, že je u nás svoboda projevu právně zaručena článkem17 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, vznikla postupně různá omezení daná zákonem. Není jich málo a v některých případech jsou tak široká, obecná a vágní, že mohou být za určité situace bičem kdykoli a na kohokoli. Ke každému danému přestupku existují samozřejmě různé komentáře, předpisy a vyhlášky, ale i ty mají v rukách „jen“ lidé, a jak známo, zákony se vždycky vykládají tak, jak to vyhovuje vládnoucím vrstvám a jak to dovolí aktuální ideologie. Copak se spravedlnost nezobrazuje jako dáma se zavázanýma očima? Prý proto, aby byla nestranná. Ale já si myslím (a nejsem sám!), že spíše proto, aby neviděla, co se kolem ní děje.
Pro představu, podle současného trestního zákoníku je svobodné právo projevu omezeno v řadě oblastí, které popisuje nejméně 12 paragrafů: Neoprávněné nakládání s osobními údaji (§ 180), Pomluva (§ 184), Šíření pornografie (§ 191), Šíření toxikomanie (§ 287), Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení (§ 355), Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§ 356), Šíření poplašné zprávy (§ 357), Podněcování k trestnému činu (§ 364), Schvalování trestného činu (§ 365), Projev sympatií k hnutí směřujícím k potlačení práv a svobod člověka (§ 404), Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy (§ 405), Podněcování k útočné válce (§ 407).
Jistě je tam pár bodů, které tam patří, protože by onen skutek neměl být veřejně obhajován, chválen či popisován jako návod pro následovníky. Těžko chválit feťáctví, vraždy či nevěstince. Ale na druhou stranu by to nemělo být puritánské tabu. O všem by se mělo svobodně hovořit a vyjadřovat různénázory. Jak vidíte, není snadné určit tu pravou hranici a záleží na lidech a situacích, ale těžko to svěřit do rukou úřadům. Jak začnete jednou kosit trávu, nikdy se nedoberete toho, jaký plevel, ale i jaké hezké květiny pod ostřím kosy padnou.
Díky současnému aktivismu, který neustále rozšiřuje pojetí lidských práv a práv menšin, se samozřejmě trestným činem ve smyslu § 356 stává i negativní názor na komunitu LGBT, na bytosti rozmanitých pohlaví či třeba na nelegální migranty. Záleží samozřejmě na osvícenosti soudce, pokud se mu taková kauza ocitne na stole. Ale přitvrzuje se!
Formulace zákonů omezujících svobodu projevu je opravdu velice všeobecná. Tak třeba, co je to „podněcování“? To nikde v zákoně nenajdete. Je podněcování k nenávisti, pokud napíšu, že nemám nějakou menšinu rád? Nebo je to konkrétní urážka, či případně ještě něco jadrnějšího? Ale jde to i dál. Má umělecké dílo právo dělat si legraci z blondýnek, feministek, transgenderových bytostí či jiných podobných skupin? Lze používat zažitá literární schémata? Třeba to, že v historických románech je žid lichvář, anglickému důstojníkovi v kolonii slouží snědý Ind a muslim podřezává křesťana (tak to opravdu bylo, ale dneska se to už nenosí). A co barva pleti? Román Agathy Christie Deset malých černoušků se v USA musel vydat pod novým názvem Nezbyl ani jeden. Nemá cenu tu naříkat nad rozlitým mlékem. Každý zná desítky podobných příkladů.
Pokud bychom tedy důsledně aplikovali kriminalizaci svobodného projevu, pak musíme ustoupit od hovoru o většině aktuálního dění. V takovém případě by se asi komunikace měla smrsknout na ideologicky impotentní a neškodná témata. Povídat bychom si měli o počasí (ovšem opatrně, abychom se nedotkli ekologických aktivistů), o jídle (ovšem nesmíme se přitom dotknout dobré pověsti některé potravinářské firmy, neboť to je pomluva), o sousedech (při respektování zákona o nakládání s osobními údaji), o manželkách či manželích (ale pozor, aby to nebylo bráno jako pornografie), o kopané (ale hodnotit můžeme výkony jen bílých fotbalistů) a snad smíme i říci, že se nám vcelku dobře daří (pokud bychom tvrdili, že se máme špatně, může to být šíření poplašné zprávy).
Ke svobodě projevu patří ovšem nejen právo říci svůj názor, ale je to mnohem širší komplex nakládání s myšlenkami, názory a postoji. V duchu klasické eseje anglického filozofa a ekonoma Johna Stuarta Milla (1806–1873) O svobodě přijala pozdější teorie chápání svobody projevu nejen jako právo názor vyjádřit, ale i právo vyhledávat cizí myšlenky, přijímat je a šířit. Zkuste dnes šířit necertifikované myšlenky! A zkuste hledat jiné názory než ty oficiálně povolené. Jistě, najdete je, ale musíte hledat v alternativních zdrojích, které mi připomínají samizdaty z časů komunismu. Dějiny se opravdu opakují, jsou jako kolo a to, co bylo dole, je nahoře a obráceně. Kde je tedy hranice svobody projevu, a hlavně, svobody po projevu?
Knihu O svobodě myšlení vydalo nakladatelství MOBA.