Jedinečný vhled do fungování královské rodiny přinese román Královská guvernantka

Působivý příběh Marion Crawfordové, královské guvernantky Alžběty II., přinese kniha Tessy Arlen. Emotivní vyprávění o boji mezi povinností vůči panovníkovi a povinností vůči vlastnímu srdci vychází v nakladatelství MOBA pod názvem Královská guvernantka – Ve službách královny a do češtiny ho z originálu In Royal Service to the Queen přeložila Anna Rybníčková.

Píše se rok 1931 a mladičká Marion Crawfordová se vydává na svou zatím nejdelší cestu. Z drsného Skotska ji vlak odveze do královského sídla Royal Lodge, kde má celé léto sloužit jako guvernantka dvou mladých princezen – Lilibet a Margaret Windsorových. Marion se brzy stane nedílnou součástí královské rodiny a princezny si ji doslova zamilují. A tak místo pár měsíců nakonec zůstane dlouhých šestnáct let. Společně prožívají divoké turbulence dvacátého století, nečekanou abdikaci i vzlety a pády první skutečné lásky. Když se půvabná Lilibet zamiluje, Marion jako jediná věří, by řecký princ Filip mohl být vhodným manželem budoucí britské panovnice. Sama se však bude muset brzy rozhodnout mezi láskou a loajalitou ke královské rodině.

„Fanoušci seriálu Koruna tuhle knihu doslova zhltnou,“ píše o románu Publishers Weekly.

Tessa Arlen se narodila v Singapuru jako dcera britského diplomata, během svého života pobývala také v Egyptě, Německu, Perském zálivu či Indii. Do USA se přestěhovala v osmdesátých letech a pracovala pro organizační výbor olympijských her. Právě zde se seznámila se svým budoucím manželem. Ve volném čase se zajímá o historii, zahradničí, věnuje se psaní a dostala se i do nejužší nominace na literární cenu Agatha Award. Tessa Arlen nyní žije s rodinou a dvěma psy korgi za západním pobřeží Spojených států.

Královská guvernantka ukázka

Pohlédla jsem na kudrnatou hlavinku, která mi poskakovala u lokte. „Můžeš mě vyzdvihnout, Crawfie? Nic nevidím!“ Ve svých čerstvých šesti letech byla Margaret Rose stále ještě drobná baculatá dívenka.

„Není toho moc k vidění.“ Chytila jsem ji rukama kolem pasu a vyzdvihla ji na vršek kamenného zábradlí, které se táhlo podél přední pochozí části střechy panství. „Je to lepší?“ Vzala jsem její horkou ruku do své, abych ji jistila, zatímco se postavila na špičky a podívala se dolů na příjezdovou cestu pod námi. „Něco přece jen ano, ale většinou je to jen samý štěrk.“

Vdechovala jsem jemný letní vzduch: čerstvě posekanou trávu s příměsí rozkvetlých květin. „Je odtud vidět růžová zahrada. Podívej, tamhle pan Carter stříhá květiny do jídelny.“ Nikdy mě neomrzel malebný výhled z tohoto nádherného domu s tichými zahradami obklopenými prastarými libanonskými cedry. Už jsem si ani nedokázala představit život bez sester Yorkových. Staly se mou součástí, stejně jako já se stala tou jejich.

Dopis, který jsem koncem léta 1931 s bolestí v srdci sepsala matce a v němž jsem ji informovala o svém rozhodnutí zůstat, byl tím nejtěžším, jaký jsem kdy napsala. Obrovská vzdálenost mezi Dunfermlinem a Windsorem se s každým řádkem zvětšovala. Její stručná odpověď mě ujistila, že mé rozhodnutí chápe. Rodina Yorků mi nabízela skvělé příležitosti k tomu, abych si vyzkoušela jiný způsob života a rozšířila obzory. To mi alespoň ze slušnosti napsala, věděla jsem ale, že je jí beze mě smutno.

Do přítomnosti mě vrátila Margaret Rose, když zašoupala špičkami bot o kamenné zábradlí, zatímco se pokoušela nadzvednout o další centimetr.

„Podívej, to jsou tatínek s maminkou. Vycházejí před dům, aby počkali na příjezd strýčka Davida a jeho přítelkyně.“ Obě jsme hleděly dolů na šešulky dvou hlav pod námi, jednu holou v matném odpoledním slunci, druhou ozdobenou bleděmodrým kloboukem pokrytým fialovými hedvábnými růžemi, zatímco vévoda a vévodkyně čekali na nového anglického krále, který měl dorazit na čaj.

Teď už viděla všechno, co bylo k vidění, a Margaret byla připravená si jít hrát. „Pojď, Crawfie, Lilibet tu bude každou chvíli – musíme se schovat.“

Ještě chvilku jsem ji přidržela na zábradlí, když se k nám v těžkém srpnovém vzduchu vznesl vévodkynin hlas – lehký a jasný jako zvon. „On si ji vezme, Bertie. Nejspíš ji požádal o ruku už před několika měsíci a tobě je určitě jasné, že řekla ano.“

Naklonila jsem se dopředu, abych zachytila vévodovu váhavou, nezřetelnou odpověď.

„Ne, Bertie, drahý, opravdu si nemyslím, že je to přechodná záležitost,“ odpověděla vévodkyně skrze trylkující smích. „Je v tom až po uši. Tentokrát je to vážné.“

Vévoda zvýšil hlas. „Ona je ne… neobvyklá.“

„Kéž by to bylo tak jednoduché,“ odvětila vévodkyně s jistou ostrostí v hlase, jako by ji jeho váhavost a skepse vůči tomu, co mu říká, dráždila. „Ale víš přece, že by mu nikdy nedovolili zůstat, pokud by si ji vzal.“

Ano, odposlouchávala jsem cizí rozhovor, ale zkrátka jsem si nemohla pomoct. Natáhla jsem se ještě víc a snažila se zachytit vévodovu odpověď. Nebylo to ale potřeba, jeho hlas zněl jasně a přesvědčivě. „To by nikdy neudělal.“ Vévoda se snadno nechal vykolejit, ale pod jeho netrpělivou a důraznou odpovědí se skrývalo ještě něco jiného. Sledovala jsem, jak vévodkyně natáhla ruku, aby ho poplácala po předloktí, jak jsem ji viděla už nesčetněkrát, když se manželova nálada začala kazit. Poplácává ho, jako by byl splašený kůň, pomyslela jsem si.

Vévoda si odkašlal. „To by mi neudělal – mluvili jsme o tom.“ Pak ale s počínajícími pochybnostmi v hlase dodal: „D-d-dal mi s-s-své slovo.“

„Pak se modleme, aby ho dodržel, jinak se budou poohlížet po nás, abychom zaujali jeho místo, a to bychom museli říct našemu pohodlnému životu tady sbohem,“ odpověděla vévodkyně. Ozvalo se zatroubení a po příjezdové cestě k domu se řítilo dlouhé zelené auto. „Proboha, v čem to jede?“

Vévoda neodpověděl. Hlava mu klesla a já věděla, že zírá na své boty.

„To je jeho nové auto?“ Vévodkyně se lehce dotkla manželova lokte a vrátila ho zpět do reality, k příjezdu jeho bratra. „Je zelené, to je ale zvláštní nápad!“

„Ano, je na něj velmi p-pyšný, říká se mu kombi. Je to americký vůz.“

„Samozřejmě že je. No, alespoň ta jeho nepřijede příští týden do Balmoralu!“

Margaret pustila mou ruku a zatahala mě za paži. „Pojď už, Crawfie, schováme se za komíny.“ Odvrátila jsem se od okraje střechy, ale vévodkynina předchozí slova stále visela v nehybném vzduchu, stejně ztěžklá varováním jako mraky sbíhající se na východě: Víš přece, že by mu nikdy nedovolili zůstat, pokud by si ji vzal. Nejvíc mě mátlo, že v jejím tónu nebyla slyšet úzkost ani znepokojení, které bylo znatelné v hlase jejího manžela. Mluvila s klidnou samolibostí ženy, která ví, jaká ji čeká budoucnost.

„A mám vás, mám vás obě!“ V okně školní třídy se objevila Lilibetina hlava. „Ani se neschováváte. Stejně se vždycky nejdřív podívám sem, protože je to Margaretino oblíbené místo.“

Margaret seskočila ze zábradlí. „To není fér, nedala jsi nám dost času!“

„Ale ano, dala, víc než dost, protože Aláh mě donutila uklidit nepořádek, který jsi nadělala ve skříni s hračkami.“

Margaret Rose si založila ruce v bok. „To nebyl žádný nepořádek, ty jen ráda všechno uklízíš. A my jsme se za tu dobu dostaly jen sem!“

Stužka ve vlasech se jí uvolnila a moje malá divoženka s odřenými botami a špinavýma rukama zvedla bradu ke své čisťounké a učesané sestře. Lilibet si ji výsměšně prohlížela. „Viděla jsi, jak vypadají tvoje šaty? Jak se ti je podařilo roztrhnout? Měla jsi celou věčnost na to, aby sis našla úkryt. Teď je řada na mně.“

„Ne, Lilibet, ne! To není fér!“ Margaret takto reagovala vždy, když hrozilo, že jí život hodí klacky pod nohy a zmaří její plány. „Strýček David právě přijel na čaj a já se ještě pořádně neschovala!“ Na protest bojovně vysunula spodní ret.

Lilibet vylezla oknem na střechu, prošla kolem nás a naklonila se přes zábradlí. „Tatínek s maminkou nastupují do jeho nového auta. Kam to jen můžou jet?“

Margaret dupla nožkou a po špinavých tvářích jí stékaly slzy. „A teď odjíždí a já ho ani nepozdravila a nedala si s ním čaj!“

Přidřepla jsem k ní a podala jí kapesník. „Jen jedou na rychlou projížďku v novém autě Jeho Veličenstva. Pojď, vysmrkej se, Margaret. A teď mi řekni,“ zvedla jsem jí zápěstí „kolik je hodin na tvých nových hodinkách?“

„Za pět minut zatracený čtyři.“ zachichotala se, když Lilibet šokovaně zalapala po dechu. Margaret se nedávno spřátelila s novým pážetem, které si ve stresu mumlalo pod vousy „zatracená práce“.

„Stačí za pět minut čtyři, děkuji, Margaret. A v kolik je čaj?“

„V pět.“

„Šikulka. Tak vidíš, máme čas ještě na jedno kolo hry na schovávanou a mám za to, že teď jsem na řadě já. Tak pojďte dovnitř!“ Pomohla jsem Margaret Rose oknem dovnitř a seběhla po zadních schodech dolů ke kamrlíku umístěného mezi zadními schody a hlavním schodištěm domu. Věděla jsem, že tady budu mít chvilku času o samotě, abych si v hlavě uspořádala útržky rozhovoru, který jsem zaslechla ze střechy.

Král se jistě nehodlá oženit s paní Simpsonovou? Všechny jeho předchozí románky byly se ženami, které byly vdané, a on si žádnou z nich nechtěl vzít.

Vrátila se mi vévodova koktavá odpověď na manželčina slova o tom, že je král zamilovaný až po uši: D-d-dal mi s-s-své slovo. Dojalo mě, jakým způsobem vévoda zbožňoval a důvěřoval svému světáckému a sebevědomému staršímu bratrovi. Při naléhání jeho ženy, že král inklinuje k sňatku s paní Simpsonovou, se ale jeho důvěra začala rozpadat. Z jejích sebevědomých slov se mu jeho vlastní slova zadrhávala v hrdle. Nepřipouštěl si, že by ho jeho milovaný bratr mohl zradit.

Více na www.mobaknihy.cz.

Čtěte dál …

Jak si postavit kolo (za víkend)

Nakladatelský dům GRADA přichází s přehledným a jasným návodem, jak si sami postavíte kolo. To, že pochopíte, jak se kolo vyrábí a jak funguje, z vás udělá lepšího cyklistu. Jak si postavit kolo (za víkend) Ať už na něm chcete jezdit do práce, na výlety, nebo na...

pokračovat ve čtení