Jak vypadal lockdown ve středověkém pojetí se dozvíte z knihy Vlastimila Vondrušky Ďáblova čísla

Hned několik vražd ve Dvoře Králové bude muset řešit královský písař Jiří Adam z Dobronína v nejnovějším příběhu spisovatele a historika Vlastimila Vondrušky.

Ďáblova čísla se jmenuje proto, že všechny mordy vypadají jako ďáblovo dílo, neboť jsou označené číslem šelmy 666. A protože jednou z obětí je příslušník rodu Valdštejnů, který vede spory s majitelem vrchlabského panství, musí se tím královský písař zabývat. Situace je o to složitější, že se radnice snaží téhle okolnosti využít a strhnout na sebe moc ve městě. Zavádí restrikce a nutí měšťany, aby zvýšenou zbožností bojovali proti zlu. Některé z těch, kteří nevěří v působení ďábla, obviní z účasti na satanově díle a chystá okázalé popravy. Jde o závod s časem, kdy již nejde ani tak o spravedlnost, jako o boj s fanatismem a lidskou hloupostí.

„Pro mne jako autora, a snad i pro čtenáře, mají historické příběhy ten půvab, že mohou pokaždé vytvářet úplně jinou kulisu. Život v minulosti totiž neznal moderní globalizaci, a proto stačí vyjet z Prahy do Podkrkonoší a románově se ocitáme ve světě trochu jiných vztahů, hodnot či pohledů na práci a morálku. Ty rozdíly samozřejmě nebyly velké a vždycky se pohybovaly v hranicích křesťanské víry, ale existovaly. Díky tomu přenesu čtenáře do maloměstského prostředí, v němž ovšem žijí i „malí“ lidé, které ovšem okolnosti vynesou do úředních křesel,“ popisuje Vlastimil Vondruška.

Román se podle názvu týká ďábla, jehož se lidé tehdy báli bez ohledu na to, kde žili. A ta věc byla spíše věcí inkvizice než královských úřadů…

„Obecně máte pravdu, ale musíme si uvědomit, že po husitských válkách u nás inkvizice fakticky přestala existovat a kališníci, byť byli sami ve víře velice nesnášenliví, jakékoli katolické instituce prostě do země nepustili. A to ani tam, kde se víra vyznávala „pod jednou“. Jiří Adam z Dobronína se tak dostává do situace, že musí dokázat světskou podstatu zločinů, aby zabránil zneužití víry. Jak už jsem naznačil, jsou situace, kdy se malost, pokrytectví a faleš začnou vydávat za pravdu, a pak se ve jménu pomatených dogmat dělají neuvěřitelné přehmaty.“

Jaké problémy musí tedy vyšetřovatel řešit?

„Nemohu samozřejmě prozradit podstatu příběhu, takže snad stačí jen naznačit. Fámy, že se ve městě objevil ďábel, se chopí radnice a ve jménu „víry“ začne omezovat svobodu měšťanů a svévolně vykládat Kristovo poselství o milosrdenství a dobru. Snaží se dokonce o jakýsi renesanční „lockdown“, a to jen proto, že zločinec využívá pověr a dokáže zahrát na hloupost konšelů. V takovém případě má jedinec málo šancí se bránit takovému tlaku, za nímž stojí moc. Dobrý román by však měl dávat čtenářům naději, že pravda má smysl a dobro nakonec zvítězí. Proto samozřejmě Jiří Adam z Dobronína ruce do klína nesloží. Ostatně, dobrý detektivní příběh má skončit klasicky – zločinec je odhalen a potrestán,“ vysvětluje autor.

Více na www.mobaknihy.cz.

Ukázka z knihy

„Vstávejte, urozený pane,“ bušil v zájezdním hostinci U Zlatého ořechu biřic na dveře jizby, v níž spal Jiří Adam z Dobronína. Venku ještě ani pořádně nezačalo svítat.

„Co se děje?“ křikl rozmrzele přes dveře. Takové probuzení neměl rád. V jizbě bylo chladno a neměl chuť vylézt z teplého lůžka.

„Pan rychtář vás nutně potřebuje, ďábel má další oběť!“

„Koho?“ zabručel otráveně, odhodil pokrývku a rychle se začal oblékat.

„To já nevím,“ přiznal se biřic. „Mám vás ale přivést na rychtu.“

Když sešli po vrzajících dřevěných schodech do přízemí, v šenku je už čekala šenkýřka. V jedné ruce držela přeloženou placku, v níž byl sýr, a ve druhé malý džbánek s ohřátým pivem.

„Přece vás nenechám odejít na lačno,“ řekla a zívla, aby zdůraznila, že vstala kvůli němu. „Džbánek si vezměte s sebou. Pak nám ho vrátíte.“

Vděčně jídlo přijal a postřehl, že i placka je ohřátá. Jak to šenkýřka stihla, to netušil. Nejspíše ale vstala mnohem dříve, než dorazil biřic, v peci už hořel oheň. Dělávala to kvůli hostům každý den. Vyšli na rynek. Bylo sice chladno, ale obloha čistá, nevypadalo to na další sněžení. I když pospíchali, museli našlapovat opatrně, protože na zemi ležel zledovatělý sníh.

Než došli na rychtu, Jiří Adam z Dobronína dojedl, a to mu přece jen trochu zlepšilo náladu. Rychtář Rufus tam však nebyl, nechal jen vzkaz, aby biřic dovedl pana královského písaře k Dolní bráně do domu konšela Malíka.

Před vraty hlídal biřic, ale když je poznal, zdvořile ustoupil stranou a vrata otevřel.

„Kdo je mrtvý? Snad ne paní Barbora?“ zeptal se zadýchaně Jiří Adam z Dobronína. Mladá pekařova manželka mu byla sympatická. Byla stydlivá, ale rozhodně ne hloupá. A měla celý život před sebou.

K jeho úlevě zavrtěl biřic hlavou. „Nikoli, tentokrát si ďábel vybral služebnou. Leží v kuchyni.“

V mázhauzu před vchodem do kuchyně klečela Malíkova manželka a modlila se. Její muž doma nebyl, utíkal s tou zprávou za purkmistrem. Uvnitř nevelké klenuté kuchyně byla pec, stůl s lavicí a na stěně několik polic s nádobím. Od stropu visel svazek cibule, klec se sýrovými homolkami a tři svazky sušených bylin. Vše by působilo starosvětsky a mírumilovně, nebýt těla postarší ženy, která ležela pod stolem, kam se nejspíše sesunula z lavice. Nad ní stál rychtář Rufus a mračil se.

„Urozený pane, jsem rád, žes přišel tak rychle. Prohlédni ji, než se sem navalí městská rada,“ požádal a o pár kroků poodstoupil.

Jiří Adam z Dobronína si klekl na podlahu, kryly ji neglazované režné dlaždice, místy odřené a vyšlapané. Zemřelá žena ležela stočená do kozelce, ústa měla zkřivená bolestí a mezi rty byl vidět zčernalý jazyk.

„Proč by to musel mít na svědomí ďábel?“ podivil se. „To vypadá na otravu nějakým ne úplně běžným jedem.“

„Jednak to řekl ctihodný konšel Malík,“ vysvětloval rozmrzele rychtář Rufus. „Každý pekař si dneska myslí, že ví všechno. Kromě toho se na kraji lavice našel mrtvý netopýr, který měl na křídlech, nu, hádej, jaké číslice?“

Jiří Adam z Dobronína vstal ze země, musel se opřít o okraj stolu, protože ho v tom chladnu bolela kolena. Netopýra si všiml až teď. Přímo nad ním se nacházelo malé větrací okénko. Bylo otevřené.

„Já vím,“ potvrdil chápavě rychtář Rufus, který ho pozorně sledoval. „Někdo ho sem mohl hodit zvenku, ale konšelé řeknou, že tím okénkem vletěl do kuchyně ďábel a jím pak zase odešel. A netopýr s číslicí 666 je jeho podpis. Nebo něco podobně chytrého. Ach jo!“

„Ten netopýr není důležitý a nechal bych ho moudrému úsudku městské rady,“ uklidňoval ho Jiří Adam z Dobronína. „Podstatné je, proč kuchařka zemřela. Jak, to jsem už naznačil. Nebyla v tom žádná kouzla, ale jed. Před smrtí měla křeče, má vytřeštěné oči a dávila. Vyzná se váš lékař v travičství?“

„To netuším. Žádný podobný případ jsme tu nikdy neměli.“

Čtěte dál …